ČLÁNKY - 2023

[ 564 -2.2.2023 ] Kim Gottliebová mluví o „Zlaté éře reggae“ - část první

Článek vyšel 29.července 2012 na blogu Midnight Raver přío pro tento blog. Název zní původně – Kim Gottliebová mluví o zlaté éře reggae s Midnight Raverem . Počítám že by jim asi nevadilo , když zveřejním článek i sem , však se na svém webu nijak neobohacuju , maximálně informacema pro mě - vás. Když by s tím měli nějaký problém , článek smažu :)

Midnight Raver nedávno mluvil s legendární fotografkou Kim Gottlieb Walkerovou , která byla jednou z prvních profesionálních fotografů , kteří fotografovali Boba Marleyho , The Wailers a další reggae hudebníky na Jamajce. Její práce je skvěle prezentována v knize „Bob Marley a zlatý věk reggae 1975 /1976“ s komentáři Camerone Croweovoé , Rogera Steffense a Jeffa Wlakera . Kniha byla vydána v srpnu 2010 Titan Books a Random House .

Během let 1975 a 1976 doprovázela Kim Gotliebová , tehdejší „undergroundová fotoreportérka“ svého mažela Jeffa Wlkera , vedoucího reklamní agentury Island Records , na Jamajku , aby zde profilovala toto vznikající hnutí Rastafariánských hudebníků , kteří vytvářeli zcela nový styl hudby – reggae . Co v té době nevěděla a co víme dnes , je , že dokumentovala vznik jedné z největších sociálních , politických a hudebních revolucí za posledních 50 let. Během dvou let a několika cest na Jamajku Kim zdokumentovala umělce , kteří pokračovali v „definování žánru a uchvácení celé generace“.

MR Promluvíme si trochu o tom , kdy jste se poprvé setkala s Bobem Marleym . Bylo to v Roxy v červenci 1975 ?

Kim: Ne … o pár dní dříve … Jeff a já jsme se setkali s Bobem v jeho motelovém pokoji , kde jsme si domluvily rozhovory pro hudební novináře . Postavila jsem židli , kde b Bob seděl během rozhovorů , kde by bylo dobré světlo , abych mohla během diskuzí fotit , aniž by jsme se do rozhovorů jakkoli vměšovali. Bob věděl , že jsme tam , ale abychom rozšířili do světa jeho poselství , důvěřoval mi s Jeffem .

MR : A co Peter Tosh ? Kdy jste se poprvé setkala s ním ?

Kim: Poprvé jsem se s Peterem setkala v nahrávacím studiu Tommyho Cowana v Kingstonu. Byl vždy otevřený a výmluvný a měl naprosto oprávněný hněv kvůli nespravedlnostem , které zažil … chrlil vždy spoustu slovních hříček , byl velice expresivní a nadšený z toho že se o své zkušenosti může podělit , S ním mě také fotografování velmi bavilo. Vzpomínám si na den kdy mě to bavilo až tak , že jsem se zpozdila na Hope Road s návštěvou Bobova domu . A Bob už na Hope Road nebyl . Zapomněla jsem se sním totiž dopředu domluvit , že tu s Jeffem budem chceme nafotit snímky pro článek v magazínu People , který uvidí miliony lidí , a tak jsem chtěla aby se zamyslel nad tím , jak ho vyfotit , aby právě tato fotka o něm vypovídala , jaký je . Začala jsem brečet , byl to pro mě důležitý úkol . Myslím , že někdo z jeho přátel ho kontaktoval , protože mi bylo zachvíli řekli , abychom přišli v sobotu , abychom se tam poflakovali celý den podle nálady a fotily .

 

MR : Tosh vypadal jako takocvá impozantní postava , ale slyšel jsem že jeho osobnost byla srdečná a dalo se s ním snadno mluvit . Jaké jste s ním měla zkušenosti ?

Kim : Byl opravdu sladký , otevřený a výrazný . Příští rok jsme sebou přivezli i Cameron Croweovou (bylo jí 18 let) a našho tříletého syna Oriona. Tosh byl k Ryovi úžasný a jemný ,vzpomínám si , byl z něho ohromně nadšený . A pak se pustil do dlouhého žvanění s Cameron o nespravedlnosti na Jamajce , kterou zažil .. ale vždy živě , vtipně a rozsáhle … opravdu zábavné fotografování .

 

MR : Pamatujete si , kdy jste poprvé fotografovala Boba Marleyho ?

Kim : Bylo to v motelovém pokoji ve West Hollywood během rozhovorů s hudebními novináři a po nich … bylo důležité , aby Bob sdělil , že hudba je pouze prostředkem pro poselství od Rastafariánství … o lásce a bratrství , spravedlnosti a rovnosti .. a byl velmi živý a výrazný . Také jsem ho vyfotila , jak relaxuje se spliffem mezi rozhovory . Pak jsme se všichni odebrali natočit nahrávku „Kinky Reggae“ na Manhattan Transfer …. nejdříve zkoušku a pak představení .


[ 563 – 30.1.2023 ] V Boarding House - San Francisco 1975

The Wailers , kdo jsou sakra The Wailers ? Nesnáším The Wailers ! Cokoli co hrají , by kdekdo zahrál líp ! Odpovídal komik Rodney Winfield který vystoupil před The Wailers . Byl to velice zajímavý kontrast .Nejprve on , hrubý , sprostý komik v neadekvátně sehrané komedii a pak The Wailers a jejich 45 minut dlouhý set skladeb , osvěžující desetinásobně .

Po komikovo vystoupení byla krátká pauza na zotavení , ale spousta lidí přivítala The Wailers s otevřenou náručí . Marley spustil „Trenchtown Rock“ , posléze rychlejší i uhlazenější verze „Slave Driver“ . Jeho sekavé rytmy z kytary určovali další rytmus skladeb , přičemž ho obdivuhodně doprovázela bassová linka Astona Baretta a bicí jeho bratra Carltona. Marley se houpal v rytmu , sekal rytmy zuřivě , tím živil vzrušení v davu.

„ Je to hodně Konkrétní džungle ?“ zeptal se Marley .. Dav souhlasil a hned se rychle ponořil do pomalejší a hlubší verze písně z klasického alba Catch A Fire . Dready lítali ze strany na stranu , reflektory blikali zuřivě , ale Marleyho zpěv byl interpretován s největší vážností k tématům , skladeb „I Shot The Sheriff“ , „Kinky Reggae „ , „No Woman No Cry „ a „Them Belly Full – But we Hungry“ . Zazněla zde i velmi jemná skladba „Stir It Up“ .

Ale co se týče hudby , Marley kapelu vede , ostatní ho následují , je to velmi jednoduchá hudba . Rytmus je sice až hypnotizující , ale skladbu co skladbu stejný . Nevěřím tomu že reggae dobije Ameriku , ale je to nová kapela , která šíří novou message do světa . The Wailers jsou uplně novou kapelou , po přestavbě z roku 1973 . Marley opravdu zpívá každou píseň s hlubokým přesvědčením , se kterým by mohl zmrazit peklo , hrál přesně tak jak chtěl . To samé kapele podařilo už v Klubu Matrix.

 

 

Možná ale , je to můj názor , nesplní hudební požadavky všech američanů , zvyklého na trošku něco jiného , možná se Marleymu nikdy nepodaří hrát před větším publikem , než v klubech ale mým přáním je , vraťte se the Wailers , chci vás znovu vidět !

 

- Todd Tolces (magazín neznámý)

(video ukázka nesouvisí s Boarding House , je to ale nově nalezený archív z Central Parku ze stejného roku)


[ 562 – 11.1.2023] Vzpomínky Geoffrey Philpa 

Poprvé jsem se s Bobem setkal v roce 1976 , na oslavu vydání alba Natty Dread (1975) byl u Danyho Moora večírek , Bob tam seděl pod akácií . Přišel jsem k němu , představil se a on mi řekl , abych si k němu sedl . To bylo poprvé , co jsem zažil Bobovi takzvané psychologické schopnosti , protože mi začal vyprávět o mém životě které o mě nikdo , dokonce ani moje matka nevěděli . Podrobnosti si ale dodnes nepamatuju , protože jsem byl v šoku . Nemohl jsem uvěřit , kdo se semnou během pěti minut setkal , mohl o mém životě říct tolik , jako on.

V průběhu let jsem se s Bobem setkával několikrát , když se zastavil u Jah Micka doma na Garanium Parth nebo když někdy jeho členové doprovodné kapely přišli hrát fotbal do parku na Aralia Avenue . Tam jsem se setkal s Gillym Dreadem , Seecem Pattersonem a Nevillem Garrickem . Někdy jsme hrávali fotbal až dlouho do noci . Někdy , když jsme už na sebe neviděli , jsme mohli už jen křičet když jsme kopali míč . Když obránci kopnete míč mezi nohama,řvalo se „Salad!“ . Pokud jste tak kopli míč a zařvali jste „Salad!“ znamenalo to pro toho , komu jste to udělali velkou urážku.

Za nějaký čas chodily s kapelou hrát fotbal na odreagování i členové týmu Real Mona a tak jsme chodili hrát zápasy proti týmům z August Townu . Jednou protinám hrál i Lindy Dalapen a Alan Skill Cole. Fotbal jsme hrávali pořád snad mimo Silvestra , Velikonoční víkend a o Vánocích.

Pak se na týden všichni někam ztratily . Boba postřelily . Došlo mi , že to mělo něco společného s plánovaným „Smile Jamaica“ koncertem . Ten večer jsem šel do Parku Národních hrdinů , ale odešel jsem dřív , protože mě nebavilo čekat . Kámošům jsem řekl , že jsem unavený a že se Bob určitě neukáže. Mýlil jsem se ! Bob se opravdu ukázal , a druhý den si mě všichni dobírali a říkali , že jsem propás nejlepší koncert , jaký kdy zažili . Byl jsem rozhodnutý , že už podruhé žádné jeho vystoupení nezmeškám. Musel jsem si ale docela dlouho počkat , protože Bob odešel do exilu v Londýně . Ale fotbalové zápasy pokračovali dál , jen ne bez něj. Takže když se Bob vrátil na Jamajku , aby odehrál „One Love Peace Koncert“ v Kingstonu na Jamajce , musel jsem tam jet , ikdyž všichni moji kámoši mě varovali , tam se něco určitě stane. Nic se nestalo . Byl to skvělý koncert a já si myslel , že jich ještě uvidím spoustu . Jenže na Jamajce se ale lidi začali hodně bát a tak moje matka prodala náš dům v Moně a poslala mi letenku . Dala mi měsíc na to , abych si všechno sbalil a odletěl . Odjel jsem z Jamajky 30. dubna 1979.

V prosinci 1979 jsem se po nástupu na Vysokou školu v Miami vrátil na Jamajku na Vánoční Svátky . Setkal jsem se tu se Seecem , který akorát řídil své nové BMW a nechal jsem se pozvat na návštěvu , a tak mě teda svezl z Old Hope Road do Island House abychom si kopli do míče . Já měl stejně tenisky vždy po ruce . Když jsme dorazily do Island House , „One Drop“ hrála v pozadí repráků. Jakmile Bob uviděl Seeca , chtěl si proti němu hned zahrát . Tak jsme se rozdělili do dvou týmů … Bob , Gilly , a pokud si dobře vzpomínám , Leghorn na jedné straně , a Seeco a já a ještě jeden dredař (jméno si už nepamatuju ) na straně druhé .

Hráli jsme první hru a porazili jsme je 6:3 . Seeco Boba škádlil , řekl mu že by měl dát šanci někomu jinému , ale on odpověděl , že se to hraje u jeho domu a tak jsme museli dát ještě druhou hru , a přitom jsme se dobře bavily , Survival hrál pořád dokola . Právě během druhé hry jsem viděl jak se Bobova nálada rozhořela . Během hry jsem mu proklouzl míč mezi nohama – Salad! A Bob mi podrazil nohy . Samozřejmě jsem si to nehodlal nechat jen tak líbit a postavil jsem se mu , i přestože jsem moc dobře věděl , že mi může nakopat zadek , aniž bych se rozhoupal . V Trench Townu mu neříkali „Tuff Gong“ pro nic za nic . V duchu jsem se třásl , ale ustoupit jsem nechtěl.

Naštěstí zasáhl Seeco . Bob se na něj rozzlobil , trošku si navzájem vynadali ale bylo to nakonec v pohodě . Tentokrát nás porazily 6:2 oni . Bob už chtěl jít ze hřiště , když jsme se domluvily že musíme dát rozhodující třetí zápas . Během třetí hry se začalo stmívat a já si ale uvědomil , že musím ten večer stihnout zpáteční letadlo do Miami . Skóre bylo 3:3 , ale řekl jsem to Seecovi a Bobovi , že se s nimi zase brzy rád uvidím . Bob přikývl ale přitom se na mě tak nějak zvláštně díval , ten pohled mi už v tu chvíli přišel tak výrazný , nikdy jsem na ten výraz nezapomněl . Šel jsem na hotel , osprchoval se a utíkal na letiště na letadlo zpět do Miami . To bylo naposledy , co jsem Boba viděl …

 

Text : Geoffrey Philp ( Geoffrey Philp: Bob Marley )


[ 561 – 8.1.2023 ] Vzpomínky na Rastaman Vibration Turné

V rádiu jsem zaslechl reklamu na koncert Boba Marleyho v Roxy vn březnu nebo dubnu roku 1976 . Okamžitě jsem do Roxy zavolal , abych zjistil , kdy se budou prodávat lístky . Bylo mi řečeno že 3. nebo 5. května nebo tak nějak . Žádné další promo nikde nebylo , ale ten víkend koncertoval také v Santa Monice Civic Auditorium (festivalový sál , jinými slovy otevřený taneční parket ) a v Santa Barbara Country Bowl.

Rozhodl jsem se , že si koupím lístek , pár dní před konáním koncertu , kdy mi bylo řečeno že půjdou do prodeje , jsem zavolal do Roxy , aby mi řekli , že je vyprodáno . Naštval jsem se ale zavolal jsem tam znovu a zase jiná paní mi řekla , že mě zařadí na seznam čekatelů . O 2 dny později mi z Roxy zavolali že jsou k mání 2 lístky . WOW ! Můj první koncert Boba Marleyho . Jo , byl jsem nadšený .

Klub umístil na taneční parket další sedadla a stoly , díky čemuž jsme s mou přítelkyní k pódiu blíže , než všechny celebrity ! Zbytek je historie . Tohle vystoupení pro mě odstartovalo lásku k reggae.

Byl jsem pak na koncertě v Santa Monice , kde jsem stál přímo pod pódiem , a pak jsem šel i na koncert v Santa Barbora Country Bowl , kde jsme za krásného jarního dne stáli maximálně deset metrů od pódia . To všechno během jednoho týdne . Byly to nejlepší koncertní zážitek v mém životě a nikdy nebude překonán . Jeho hudba žije navždy v mé duši .

Děkuji ti Bobe , Jah Rastafari ! Mark .


[ 560 – 7.1.2023 ] Vzpomínky na koncert v Pittsburghu 1980

V roce 1978 , 2. června , mě můj nejlepší přítel překvapil dárkem v podobě vstupenky na Bobovo turné Kaya ve Stanley Theatre v Pittsburghu . Poprvé jsem Boba slyšel v roce 1976 a jeho album Rastaman Vibration . Ve Stanley bylo plno . Toto divadlo bylo časopisem Billboard hodnoceno jako divadlo s nejlepším zvukem v Americe. Nepamatuji si seznam skladeb , ale vím že někde na začátku zazněla Exodus / Movement of Jah People . Bob hrál velmi dlouho . Vypadalo to , že zahrál veškerý materiál z desek Rastaman Vibration, Exodus a Kaya. Ten večer nás měl v hrsti , navždy nás má v hrsti , rozuměli jsme každému slovu . Bratři a sestry , všichni byly v transu . Můj nejlepší přítel uslyšel zvolání k oltáři , a šel dopředu . To navždy změnilo jeho život , konečně věděl , že je Rasta od stvoření . Bob vypadal jako by měřil metr dvacet , a ikdyž jsem byl uprostřed v zadní řadě , zdálo se jako by s každým mluvil zvlášť . Dodnes si pamatuju jeho intenzivní pohled . Bob ten večer byl jako král David vcházející do Jeruzaléma , zpíval , tančil a chválil Boha.

Tento koncert byl od začátku do konce ve znamení „hnutí Jahovo lidí“ . Po tomto koncertu jsem napsal Bobovi dopis a poslal ho na Hope Road v Kingstonu na Jamajce . Nemohu si už pořádně vzpomenout , od koho všeho jsem posílal pozdravy , ale v dopise jsem se ho zeptal , když by se do Pittsburghu vrátil , jestli bych mohl sedět uprostřed v první řadě . Vždycky jsem věřil že Bob můj dopis dostal a četl.

V roce 1980 jsem žil v Pittsburghu . Bob přijel do Stanley 23. září 1980 a hned jsme dostali lístky . S kamarádem jsme na Boba čekali celý den před dveřmi do zákulisí . Můj kamarád pak dostal autogram a na něm napsáno „One Love – Bob Marley „ . Vešli jsme dovnitř a posadili se .Přišel k nám uvaděč a odvedl nás na naše nová místa . Od té chvíle to bylo kouzelné . V divadle jsem se už nikdy neohlédl . Po obou stranách byly jen lidé . Tento koncert byl od samého začátku duchovní , pietní a posvátný . Bob se toho večera fyzicky dotknul mnoha bratrů a sester . Když hrál „Get Up Stand Up“ , doslova se natáhl a zvedl mého přítele z podlahy . Když Bob zpíval „No Woman No Cry“ , cítil jsem že je to snad jen pro mě . Stál přímo přede mnou a já spatřil Stvořitelova proroka „A u jeho nohou jsem plakal“ jak se píše v Bibli . Pak mi položil ruce na hlavu , požehnal a všude se rozzářilo světlo .

 

Po přídavku jsem už je čekal jestli se Bob vrátí . Nevím kolik uplynulo času , asi jsme už v divadle zůstali jediní . Ale pak na levo od podia stál on . Zpíval „Chances Are“acapella , pak zamával na rozloučenou a zmizel . Tohle je moje svědectví , cítím se opravdu požehnaný .

 

Text : Tammy Beveridge -  zdroj : https://issuu.com/bobmarleyarchive/docs/memories-of-jah-people-2012


[ 559 – 6.1.2022 ] Vzpomínky na koncert v Londýnském Lyceu 1975

Bylo to v polovině července 1975 , myslím že to bylo 18. V té době jsem měl 16 let a nastoupil jsem do svého prvního zaměstnání , jako kadeřník , na praxi. Manažerka salónu kde jsem pracoval, chodila s Butchem Leekem , členem skupiny The Drifters . V té době byly také na turné a měli vstoupit v londýnském Palladiu . Lístky na Marleyho koncert sehnal Butch a já jsem se tam dostal jen proto , že jeden z jeho přátel nemohl . Vím jistě , že to byl ten druhý koncert , které se konaly v tanečním sále Lycea . Lyceum bylo postaveno ve 30. letech 20. století a od té doby se tam změnilo jen velmi málo . V 60. a 70. letech se pak stalo častým místem konání rockových koncertů , ale stále si zachovalo svůj rokokový interiér , který byl velmi bizarní . Dovedete si představit , jak se tisíc lidí baví při hudbě Boba Marleyho a The Wailers obklopených velmi zdobenými zlatými omítkami s tmavě červenými sametovými závěsy ?

Vzpomínám si na doprovodnou kapelu , myslím že se jmenovali Third World Band , ačkoli byli docela dobří , doufal jsem , že Bob Marley s The Wailers budou lepší , jinak bych byl zklamaný . Na pódium přišel Tony Garnett a Bob Marley a The Wailers . Začali skladbou Trenchtown Rock a všichni se začali hnát dopředu k pódiu . Atmosféra byla něco mezi karnevalem a hysterií . Vzpomínám si , jak jsem se rozhlížel kolem a sledoval mladé kluky z karibiku , kteří už byly zřejmě obeznámeni zvukem reggae , ti tančili téměř v transu , ostatní jen udiveně zírali.

Většinu koncertu jsem tam jen stál a zíral na toho muže na pódiu a říkal si , že něco takového jsem v životě neviděl . Nezapomínejte , že jsem byl šestnáctiletý kluk , který se v reggae hudbě příliš nevyznal. Každá píseň pro mě znamenala příběh a dodnes dokážu najít jakoukoli Marleyho skladbu , podle emocí které prožívám , když jsem veselý tak veselou , když jsem smutný tak smutnou.

Byl to večer , kdy se Chris Blackwell rozhodl , poté co slyšel zpívat publikum z předchozího večera , že nahraje jako singl „No Woman No Cry“ , takže předpokládám , že jsem jedním z hlasů na této nahrávce . Každopádně do tohoto dne jsem o rastafariánském reggae zpěvákovi věděl jen velmi málo. No Woman No Cry byla jediná píseň kterou jsem od něj znal , a jen díky proto , že mi ji karibští přátelé již dříve pouštěli na nějakém večírku .

 

Pamatuju si , že ten malý muž oblečený v džínách s poměrně krátkými dready poskakoval na pódiu a chvílemi zpíval téměř v transu tak , jak jsem nikdy před tím ani potom neslyšel nikoho zpívat . Byl jsem fascinován. Ten večer před tou hromadou let odstartoval posedlost , která se mnou zůstane až do smrti.

(text od Lisy – zdroj : https://issuu.com/bobmarleyarchive/docs/memories-of-jah-people-2012 )