Robert Nesta Marley - ARCHÍV

[ 581 - 29.12.2023 ] Exodus tour

Reggae král Bob Marley je připraven na návrat na britskou hudební scénu , ale po letošní aféře v londýnských divadlech kde bylo mnoho kapesních krádeží a docházelo k poškození divadelních prostor , byl celkem problém najít to správné místo . Bob Marley and The Wailers se chystají na týdenní vystoupení v londýnském Rainbow divadle . Zahájení je naplánované na 1. červen , všechny čtyři vystoupení v tomto týdnu jsou vyprodané , ale jsou pravděpodobné i další koncerty v tomto divadle .

 

Nové album Exodus vychází 21.května , nový singl Waiting In Vain vyšel již 4.dubna . Marley se nyní vzpamatovává z incidentu v Kingstonu , kde se spolu s manželkou Ritou Marley a manažerem Donem Taylorem zranil . Toto nové album Exodus bude pro kapelu kritickým albem , které vychází rok po albu Rastaman Vibration . Před Britskými koncerty zahájí Bob Marley and The Wailers své evropské turné v Paříži 10. května . Poté se kapela ještě přesune do Německa ( 15.5. München , 16.5. Heidelberg ,17.5. Hamburg a 18.5. Berlin ).

 

- pro časopis Mellody Maker (toto číslo bylo vydané 16.4.1977) napsal Ray Colleman

[ 580 – 9.11.2023 ] Spectrum , Phialdelphia 1978

Článek vyšel 6.června 1978 v časopise Courier Post , Autor: Tom McClintock.

Tato hudba si asi ve spojených státech nikdy nezíská masovou oblibu , je ale faktem že ze zvuku proudícího z Jamajky je Bob Marley obrovský jméno. Jeho hudba většinou sociálního a náboženského charakteru , v sobě skrývá nakažlivé rytmy . Které jsou jedinečné , ale o tom se zmíním později. Bob Marley and The Wailers byly v pondělí večer hlavními hvězdami koncertu ve Spectru . Přišlo sice málo diváků , jen 7341 , ale bezpochyby nikdo , z těchto přihlížejících nebyl zklamán .

Marley se zpočátku držel spíše při zemi , pak ale tančil a houpal se do rytmu a táhl publikum sebou . V závěru představení všichni stáli a pohupovali se do rytmu hudby . Pokud vám to zní jako diskotéková hudba , zapomeňte na to ! Reggae hudba vyvolává pocit pohupování , rytmy jsou prakticky po celou dobu stejné , ale neustále přítomné . V tomto se reggae liší prakticky od všech hudebních žánrů . Opakující rytmus je také jednou z nevýhod reggae , protože rytmy jsou prakticky stejné , písně mají po nějaké době tendenci , znít stejně . Snadno rozpoznatelný opakující se rytmus může někdy spíše uspávat než vzrušovat.

Ale ne pod vedením někoho , jako je Bob Marley , tady může reggae bublat ohromnou energií i emocemi . Marley a spol. Byly v pondělí ve strhující formě , lákavě škádlily rytmy a melodiemi jako u písní „No Woman No Cry“ a sršeli energií u „Jamming“ , což byla možná nejlepší skladba večera. Definitivní verze skladby „I shot the Sherrif“ zprostředkovala velké napětí , které vycházelo z ženských vokálů , tak ze samotných zbytků nástrojů .

Kéž by Marley dokázal najít způsob , jak tuhle vroucí hudbu přimět , aby vybublala a uvolnila se . Píseň jako „Lively Up Yourself“ by neměla být pořád v pozadí .

[ 579 – 27.10.2023 ] Rozhovor z Chelsea 1977

Vyšlo v časopise Sound 30.dubna 1977 autor neznámý

Nacházím se v domě v Chelsea . Šplhám po točených schodech se starým kovaným zábradlím k bytu Boba Marleyho . Když vejdu , vidím Boba jak po fotbalovém zápase v parku spí v triku a sepraných kalhotách na gauči , nohu má ovázanou po fotbalovém zranění. V televizi dávají oblíbený sobotní sitcom . Na podlaze se válí audiokazety a sáček oříšků kešu . Pokoj se topí v poklidném sobotním tichu , jen občas zašumí vítr který rozhání stromy , nic neruší Boba ze spánku .

Hmm spí , co mám dělat ?

V tom se najednou Bob rozhlédne . Uvidí mě . Znovu zavře oči , jako by si chtěl v duchu ujasnit , jestli spí , nebo jestli je už vzhůru.

„Promiň , jestli ruším Bobe , ale říkal jsi , že sem můžu dnes zajít“ … „Na okamžik , v pohodě , jednu minutu …. a zmizí do kuchyně aby se mohl opláchnout.“

Později se znovu objeví v pokoji , posadí se na gauč a je připravený mluvit.

„Jsem zpátky . První věc kterou musíte vědět , je , že si vždy za svým názorem stojím , dobře ? Druhá věc , kterou musíte vědět , když mě posloucháte , že význam slov může být někdy ošidný. Protože když víte , za čím si stojím , musíte se na to snažit dívat jinak , než tak , za čím si stojím.“ Bude to nejspíš velmi zajímavý rozhovor .

„Bobe na co myslíš teď ? Jak se cítíš ? Myslíš na smrt nebo na život ?“

„Cítím … že se vše hýbe“

„Myslím na život , To je dobré . Lidé mají pocit , že jednou umřou , takže na tom se nic nemění“

V podstatě jako tazatel mám stejný záměr jako tazatel na druhé straně , to je velice neobvyklé.

Bob ještě doplní : „ Když o mě lidé v novinách píší , nijak zvlášť se mi to nelíbí . Ale já se tím opravdu nezabývám – vzít a zahodit , tenhle typ slov. Ať chci říct cokoliv , nikdy nechci aby to bylo míněné osobně , jako co si o vás myslím . Pokud chcete udělat dobrý skutek , napiš něco pěkného o Rasta , aby se lidi mohli trošku povzbudit.“

[ 578 – 19.10.2023 ] Natty Dread v Babylonu – část druhá

Marleyho politické uvědomění je očividně spojeno s ganjou a problémy na Jamajce . Domnívá se , že domácí politické a sociální nepokoje jsou přímým důsledkem šílených politických kampaní mířené proti této bylině . „Člověk by měl svobodně kouřit bylinu a být volný . To je důvod , proč je na zemi tolik hádek a zmatku , protože lidé , ti nemůžou svobodně kouřit“. Rastův názor je takový , že zatímco Bůh je všemohoucí a nejvyšší , lidé se musí postarat sami o sebe , pokud se chtějí změnit. „Teď je doba , kdy se musíte dostat do vědomí . Teď to musíte vědět . Bůh je věčný , minuty ubíhají , děje se spousta věcí , ale lidé se teprve rozhodují“.

Názor Marleyho je takový , že spory ve velkých městech po celém světě jsou jednoduše odrazem zjevně nerovnoměrného ekonomického rozdělení . „Stává se v kapitalistickém světě často , kde jeden člověk má 7 milionu dolarů , druhý 2000 a třetí nemá nic. Není to v rovnováze . Já jdu po ulici a ty máš své miliony , nerad mě vidíš , protože máš pocit , že tě okradu. Takže vás to ničí , ty vaše miliony . Kapitalismus je striktně šílenství. Ale konečným výsledkem veškerého tohohle pachtění , bude pád Babyonu . Slyším slova Rastamanů , Sestoupí s trůnu Babylonského , sestoupí s trůnu …. Když Marley mluví o chlápkovi , který vládne Americe , tvrdí „ Země musí být jednotná , je tu příliš mnoho hlav , příliš mnoho bezcenných vládců . Víte , spousta věcí se ještě neděje , protože spousta věcí se teprve musí stát . Spoustu lidí zemře , protože spravedlnost musí řídit zemi – to je prostě pravda , víte . Armagedon přijde ! Část země se musí zničit , aby se pak mohlo království rozvíjet.“

Jedna filosofie Rasta je poměrně kontroverzní , a tou je vztah mezi muži a ženami . Rastové věří , že ženy i muži můžou žít v jedné domácnosti společně a vychovávat děti , ale nejsou zapotřebí žádné umělé smlouvy . „Nijak zvlášť nevěříme v manželství , protože cítíme , že se lidé musí milovat svobodně . Nedokážu se odevzdat jedné ženě , to je chyba . Ženy jsou skvělé , to víš , ale ona dělá chybu , když chce muže pouze pro sebe.“.

Dalším kontroverzním názorem je víra v bývalého etiopského císaře Haile Selassie jako Boha . Selassie nebo Ras Tafari , je zobrazován jako živý Bůh , který je zde , aby naučil lidi žít , něco jako Kristus 20. století . „Víš , že máš před sebou dvě cesty“, vysvětloval Marley . „Máte život a máte smrt . Dar boží je život a všechno ostatní je smrt. Jeho císařské Veličenstvo je všemohoucí .“

Celkově všk Marleyho hudba , přístup a filosofie poskytují posluchači nádherný zážitek z konverzace , ať už na nahrávce , nebo naživo . Jeho vystoupení na Showcase bylo prostě ohromující . Nenechte si ujít The Wailers , pokud se do vašeho města vrátí .

Poslední slova , které Marley řekl byla tato : „Dáváme všem lidem vědět o Rastafariánství , to je naše práce . To znamená , že až teď skončíme, je to naše věc – já se postarám o to , abych dělal svou práci dobře“.

[ 577 – 27.9.2023 ] Natty Dread v Babylonu – část první

Jedná se o článek který vyšel v hudebním časopise Ann Arbor Sun 20.června 1975 , autorem jsou Marc Gregory a Mike Dunitz .

Jedna dobrá věc na hudbě, když udeří, necítíte žádnou bolest;  Tohle je trenchtown rock. . .

Reggae šílenství zasáhlo toto trenchtown minulý týden. Vynikající vystoupení Boba Marleyho a Wailers v nově otevřeném divadle Showcase Theatre v Detroitu rozproudilo rádiové vlny Motor City a WCBN reggae, hudbou jamajského původu, která pomalu, ale jistě zachycuje severního souseda tropického ostrova. Vliv reggae na americkou populární hudbu začíná být poměrně výrazný, od posledního LP Taj Mahals, které je čistě reggae, až po úspěch coveru Erica Claptona a rozhodně slabší verzi "I Shot the Sheriff" od Boba Marleyho. Rastafariánská kultura, která se soustředí na slavnou jamajskou bylinu, se zde ve Státech také dostává pod stále větší kontrolu.

Jamajka je místo, kde se pobřeží, hory, vesnice a města vrhají na zvuk reggae. Hudba se line z každého okna a dveří, jukeboxy se třesou z basového overdrivu, který charakterizuje hudbu po celém ostrově. "Reggae je vibrace, kterou dostáváte ze země, vykopáváte ji...," řekl nám Marley ve svém hotelu před vystoupením. "Reggae se liší od všech ostatních druhů hudby."

Bob už jako mladý cítil vibrace - v kopcích, kde vyrůstal, kde kreativní hudebníci hrají na domácí strunné a bicí nástroje vyrobené na koleni z různých drátů a plechovek. Duchovní a lidová hudba je nedílnou součástí náboženského života na Jamajce. "Když jsem poprvé slyšel zpívat, byla to moje matka, která zpívala gospel. Můj dědeček hrál na housle, takový venkovský western, kterému se říká "čtveryl..." Z této směsi lidových, duchovních, pak kalypsových a latinských rytmů vzešlo reggae.

 

Na začátku roku 1960 spolu začali hrát Bob Marley, Peter "Tosh" Mclntosh a Bunny Livingstone - Marley na kytaru, Tosh na klávesy a Bunny na konga a perkuse. Pomohli vytvořit beat, který byl od té doby popisován jako "rocksteady", jedinečný jamajský protějšek amerického rhythm and blues. Některé dřívější "pirátské" nahrávky této skupiny byly nedávno vydány na labelu Trojan, alba jsou "Rasta Revolution" a "African Herbsman". Brzy přišli bratři Barretové - Aston "Family Man" na basu a Carlton "Carly" na bicí. Tato rozšířená skupina nahrála dvě alba u Island Records, "Catch a Fire" a "Burnin'..." Nyní tu máme "Natty Dread" (opět na Islandu), kde se k Marleymu a bratrům Barretovým přidává další kytarista, Al Anderson, klávesista Tyrone Downie a doprovodné vokálové zpěvačky I-Threes.

Přesto během těchto 15 let a mnoha změn zůstali TheWailers v USA neznámí . Možná to bylo proto, že lidé zde nebyli připraveni na tak radikálně odlišný beat a zvuk, nebo jinak bezohledná povaha jamajského (a často amerického) hudebního průmyslu podpořila tento nedostatek uznání.

Marley potvrdil některé z nočních můr hudebního byznysu, které byly tak živě vylíčeny ve filmu o Jamajce s Jimmym Cliffem "The Harder They Come". Film ukazuje produkci a distribuci nahrávek na Jamajce z rozmaru firemních magnátů a vedoucích pracovníků, spíše než skutečný talent nebo reakce publika na umělce. "Spousta dem věcí, které jsou pravdivé," vysvětlil Marley. "Když teď přijdu do kanceláře Trojan Records a vejdu dovnitř, vidím velkého chlapa, který je obrovský zloděj. Poté, co jsme dokončili "I Shot the Sheriff", jiní chlápci jdou do tohohle studia za našimi zády a přehrajou to trochu moc rychle, víte, takže kvalita tam není. Nahrávací společnosti dole na Jamajce, chlape, mají své podvody, ty chlapi nemilují hudbu, business, víte. A ti, kteří se dokážou vypořádat s hudbou, jsou pod nějakým tlakem a nemůžou ani sehnat dobré studio." Vskutku klasický příběh.

Velmi přirozený rastafariánský způsob života který praktikují a kázžou Wailers je spojen s hojností ganji (marihuany) na Jamajce. "Bylina je přirozená," vysvětloval Marley, zatímco thajské tyčinky provoněli místnost. "Bylina je uzdravením národa. Každý na zemi by měl kouřit byliny. Když ji kouříte, můžeme spolu být tak přirození. Z nějakého důvodu někteří lidé říkaj: "Ne, tito lidé by neměli kouřit byliny, protože budou žít příliš dobře, a pak nemáme žádnou moc.  Bůh stvořil bylinu pro člověka chlape. když lidem říkají  'nečichejte hašiš' nebo 'neberte kokain, to je správné. Ale když  řeknou, ať nekouříme bylinky, přijde mi to jako šílené, šílené! Ale pokud jen kouříte a kouříte, kouříte, kouříte, kouříte, kouříte hloupě, pak se můžete zranit, víte. Buď dost moudrý, abys vzdával díky a chválu Nejvyššímu (Jah!)"

Ganja rastafariánům je součástí komplexnějšího plánu žít v naprosté harmonii s přírodou. Jejich názor je, že lidé by neměli ničit harmonii s přírodou. Jejich názor je, že lidé by neměli ničit křehkou ekologickou rovnováhu, kterou Jah (Bůh) vytvořil. To se týká i jejich stravovacích návyků, které jsou převážně vegetariánské. "Máme určitá masa, která se dají občas sníst, ale mnohá je jíst nesmíš. Nejíme věci jako prase, humr, krabi, krevety. Tyto věci vypadají hezky, ale mohou vás zabít, protože jsou vyrobeny k tomu, aby čistily místo, kde žije to, co jedí." Wailers mají ve svém hotelu vlastní kuchyň, kde si sami vaří. "Nenutíme lidi, aby pro nás vařili. Restaurace je nejtěžší místo k jídlu, protože nedostanete čisté jídlo. Mohli by to udělat čistě, to víš, ale to se neděje."

[ 576 – 25.9.2023 ] Pascaline Bongo- studentka z Gabonu

29. listopadu 1979 se poprvé sestry Amissa a Pascaline Bongo setkávají s Bobem Marleym v zákulisí vystoupení v UCLA.

Pascaline navštěvovala University of California – v L.A. v roce 1979 se svou mladší sestrou Amissou , kde jim jejich otec Omar Bongo zakoupil v Beverley Hills luxusní dům za 2,2 milionu dolarů. Příběh začíná v listopadu téhož roku , během severoamerické etapy turné k desce Survival . Bob Marley & the Wailers jsou v Los Angeles a v zákulisí koncertu V Pauley Pavilonu se Bob setkává s oběma sestrami z Afriky , ze kterých se následně vyklubají dvě dcery prezidenta Gabonu Omara Bonga . Starší dcera Pascaline , která je unešená z Boba a jeho hudby , zve kapelu , aby začátkem ledna následujícího roku , přijeli zahrát pro lidi své země.

Šatna basketbalové haly , zvláštní místo pro první setkání . Ale je to UCLA prestižní Kalifornská univerzita , kde ikona Bob Marley právě koncertoval pro 15000 diváků . Mladá a krásná žena , která je trošku oámená ganjou postupuje dále až k němu se jmenuje Pascaline . Reggae umělce už viděla vystupovat živě o rok dříve v Paříži , zná jeho všechny písně nazpaměť a obzvlášť miluje jeho smyslnost jedné z nich „Stir It Up“, kde Bob káže o lásce ale i o víře v Boha . Je uchvácená a chce s ním mluvit . Ale v tu chvíli to nezačalo šťastně . „Jsi ošklivá!“ To jsou první slova které na ní hodí . Ona nevěří svým uším . Až později pochopí , že to bylo myšleno na její uměle narovnané vlasy , což je proti pravidlům Rasta něco co je přirozené kazit. Z prvního seznámení je naštvaná.Přesto se z nich stanou přátelé a Bob o necelé dva měsíce později opravdu s kapelou v Gabonu vystoupí .

[ 575 – 15.9.2023 ] Pablo Innes Interview Toronto 1979

Rozhovor s hudebníkem Bobem Marleym o jeho posledním albu Survival , doplněný o další komentáře k Roots Reggae provedl Pablo Innes . Tento rozhovor proběhl 1.listopadu roku 1979 v kanadském Torontu , před samotným vystoupení v hale Maple Leaf Garden.

 

PI : Nejprve bych rád věděl , jaká byla konkrétní motivace pro napsání „Přežití“ ?

BM: V této době , zvlášť když procházíte tolika boji, víte , kdy váš nejsilnější boj je boj o přežití. Takže my jsme tu abychom zpívali o přežití . Takže musíme přežít !

PI: Myslíte si , že 80 . léta budou pro lidi obzvlášť těžká doba pro přežití , jak to vnímáte vy ?

BM: Lidé se nikdy nedohodnou , víte . A ten kdo prosazuje jednotu , zapomíná na tlak , musí být tvrdý jako skála . Nedokážu vám odpovědět na tuto otázku , vím jen ,že abych jako Rasta mohl tyto věci sledovat , s nikým nebojovat , pouze sledovat úhel pohledu , potřebuju mít na své straně boha.

PI : Je pár umělců , afričanů , vystupující často v Severní Americe . Proč si myslíte , že toto téma ještě nebylo vyzvednuto mnohem více americkými umělci , zejména americkými černochy ?

BM: Protože zde je boj , který je skutečný , který spojuje lidi . Ulehčují si život – někde - někdy – nějak - usnadňují si to . Musíš vědět pravdu a vypořádat se s ní . Protože proto se tím nezabývají , víte , že je soudný čas , a jsou tu někteří , kteří se stali opravdu silnými . Album Survival není vtip , ti kteří chtějí slyšet , uslyší.

PI: Myslíš si , že hraješ na Jamajce deset let , né li déle , že nemůžeš být celosvětově známý . Myslíš si , že hudba , kterou jsi hrál , měla určitý vliv na dění na Jamajce ?

BM : Je vidět , jak se moje hudba mění , to je ale u všech . Ale tohle není hudba . Jdi se podívat na Jamajku kde lidé tancují a poslouchají Jahovu hudbu . Abych řekl na svou hudbu ? Ne ! Říkám že reggae hudba je hudba celosvětová , spojuje lidi dohromady . Ty které jsem nikdy neznal , jsem udělal silnými , díky zprávě , kterou šíříme od Marcuse Garveyho . Hudba stále hraje velkou roli .

PI: Jste si vědom , že lidé z Papuy Nové Guiney anebo černoši v Austrálii požádali o členství v OAJ?

BM: nevím o tom

PI: je to pořáedku ?

BM : Nejlepší věc , kterou můžou všichni udělat , je poznat boha , který je krásný , najednou nevidíte impérium , já takového našel v etiopském císaři Haile Selassiem a toto je věc se kterou by se měli lidé zabývat , protože víš , Američtí černoši by to měli řešit . Ne jen lidé z Jamajky , ale lidé odkudkoli , a pak i další lidé by o tom měli mluvit , protože už víme že je to síla moci něčeho vyššího , myslím tím že to není to s čím se musíme každý den vypořádávat , Tuto realitu jsem si vybral , víra je něco , čím může člověk žít hrdě . Nemusíš poslouchat něčí svolení k tomu . Ale lidé , kteří to nechtějí , pro ně nemá život žádný smysl ale mají také na to právo se rozhodnout jak chtějí sami žít , víš . Tohle je atmosféra která přichází od Rastamana , přestože to je pravda ,čím se nejvíce všichni zabýváme . Ale pak si pustíte televizi a přečtete si ty zatracené noviny aby jste dostali pravdu , ale nestaráte se o to zdali je to opravdu pravdivé . Bůh řekl , revoluce bude telepatická !

PI:Myslíš si , že můžeš předat toto poselství této generaci , protože zejména tato generace není tou silnou . Nemáme tu žádnou velkou osobnost , Malcoma X už si pamatuje jen strašně málo lidí .Marcus je pryč a přesto mám pocit , že právě vy by jste mohl americkou mládež poučit ?

BM: Já opravdu věřím že uzdravit lidi může pouze Bůh . Dnešní američané se tu už narodily , připomíná mi to úryvek z Bible , kdy přišla velká povodeň a Noe musel zachránit svět . Lidé se dnes často ptají , kdo je Rastaman . Není to věc bohatství o penězích . Vydělávání peněz není dar , pravý dar je dar života !

[ 574 – 9.9.2023 ] Nová kniha Kate Simonové

Pro mnohé nemusí jméno Kate Simonové okamžitě evokovat pulzující rytmy a oduševnělé melodie Boba Marleyho . Ale její nová kniha pojmenovaná „Rebel Music : Bob Marley & Roots Reggae“ bude vydána 26. září tohoto roku . Její spojení s legendou reggae je hluboké a nabízí světu novou perspektivu prostřednictvím více než 400 exkluzivních fotografií .

Kate Simonová poprvé fotografovala Marleyho v roce 1975 v divadle Lyceum v Londýně , kde Bob s The Wailers nahráli své album Live . V rozhovoru pro Michaela Nattoo z Dancehall Mag (ze kterého pouze překládám) Simonová řekla , že neměla ani tušení , že téměř po 40 letech by bylo možné poskytnout světu tak hluboce intimní pohled na legendu Reggae , která často působila tak étericky .

„Nemohla jsem vědět , že někdo , koho jsem v roce 1975 , i po tolika letech mě stále , tolik oslovoval. Bylo to ohromné osvícení Boba fotit v jeho živlu . Opravdu v té době jsem nevěděla , že pro mě a svět bude Bob tolik znamenat. Byla jsem velmi mladá , když jsem ho potkala . Je v mém životě , díky mé práci - více než 40 let . Pořád poslouchám jeho hudbu , pořád myslím na dobu kolem něj , opravdu jasně . Je to zkušenost , kterou zcela upřímně můžu popsat i jako duchovní „dodává.

I když pak pokračovala v záviděníhodné kariéře , díky níž fotografovala rockové hvězdy jako Rod Steward a The Rolling Stones , podle ní s ní nikdo nezarezonoval tak hluboce jako čas strávený s Bobem a jeho kapelou .

„Bylo v něm něco velmi osobního . Všichni mu chtěli být nablízku , včetně mě. Byla jsem novinářka , ale být v jeho blízkosti bylo pro mě ohromné potěšení . Měli jste pocit že mají poselství . Nebylo to jen o hudbě – bylo to něco speciálního . Viděla jsem ho na koncertě One Love Peace , byl to pořád on . Byl velmi profesionální . Pracoval velmi tvrdě a v autobuse byl vždy první . Byl opravdu naplno oddaný své hudbě , kapele a poselství a vždy na něm bylo něco .. univerzálního. Byl tak originální , neznala jsem nikoho takového . Dodnes se stále přátelím s jeho tehdejším osobním kuchařem Billem a jsem doposud přesvědčena , že nikdo , kdo s ním někdy trávil čas , na něj nikdy nezapomněl.“

Simonová dále vzpomíná … „Jela jsem s ním a The Wailers na turné k albu Exodus .. Viděla jsem vše co se dělo v zákulisí .Byla jsem u něj i když bydlel v Chelsea Rainbow Street.“ Ale i třeba v New Yorku , když nám přijel zahrát Comming in From The Cold z nové desky Uprising . Všechny tyto okamžiky mě velmi zaujali .“

Na otázku , které fotografie jí nejvíce zaujali váhá . „Je těžké vybrat jen jednu věc . Ale jsou fotky které trochu vyčnívají. Jednou takovou byla fotka na letišti , kde si Bob čte z Bible. Ale také si vzpomínám , když v Berlíně zpíval dost průbojnou verzi War , tak jsem šla do zákulisí nafotit nějaké fotky , našla jsem ho , hlavu měl skloněnou , jakoby v motlitební pozici . Byl stále naladěný . Pořád mu šlo o jeho poslání a všechno . Bylo mi opravdu velkou ctí , se o takové okamžiky podělit. Myslím že , vzkaz , který zanechal , nebo co by řekl , je – že se máme postavit za své práva . Také by nám řekl , abychom se navzájem milovali . Věřím , že jeho texty jsou direktivní . To byly klíčové věci , které ke mně mluvily , díky nimž jsem se ve svém stavu cítila mnohem silnější . Jeho slova jsou některé mocné pravdy , které poháněli můj osud , protože mu naslouchám celý svůj život . Nebyla to Rock Star , nepotřeboval zbožňování . Jeho úkol bylo řířit lásku , mír a určitou míru spirituality „.

zdroj : https://www.dancehallmag.com/2023/09/07/features/interviews/kate-simons-intimate-photographic-journey-with-bob-marley-and-the-wailers.html

[ 573 – 2.8.2023 ] Don Rojas Interview 1978

Tento článek / Rozhovor byl publikován v New York Amsterdam News 25.března 1978 , autorem je Don Rojas

Je nazýván zářivým Princem Reggae , a je skutečnou superhvězdou současné hudby , také ale je novodobým prorokem Rasta , revolucionář a vizionář. Vskutku , superlativy přicházejí , Robert Nesta Marley ( 33 let) , mnozí ho spíše znají jako Boba Marleyho a the Wailers .

O „hlubších“ významech jeho hudby a o jeho „exotické“ image bylo napsáno již mnoho , ale stejně tak o fantazii , vymyšlené a zkreslené často vulgarizující realitě umělce , ne člověka z masa a kostí s výrazným sebeobrazem. Proto když se člověku naskytne vzácná příležitost prozkoumat umělcovi osobnější a intimnější dimenze , je to šance , kterou by dlouholetý obdivovatel těžko nechal ujít. Vyzbrojen magnetofonem a se skrytým vzrušením opouštíme trávním Centrálního Brooklynu a míříme k elegantnímu Central Parku na Mahattanu. Dnes je jeden z těch nepříjemných nepříznivých dnů , kdy je pobyt venku zkouškou odolnosti každého člověka . Já však nacházím Marleyho ,kterému je chladné počasí také protivné v teple luxusního apartmá hjotelu Essex Towers . Pouze předběžné pozorování útrob hotelu mi postačí k dojmu , že právě tento luxusní hotel je sídlem newyorských mocipánů , kteří zrovna nežijou v souladu s filosofií Dreadů . Je zde Marley mimo mísu ? Ne. Tvrdí , že si Rastové podmanili své prostředí , bez ohledu na to jak mu připadá cizí .Tento kapitalismus ho nijak neznepokojuje . Všemocní boží (Jah) síla je více , než moc peněz. Když promluví , vyzařuje z něj klid , který odráží mimořádné sebevědomí a jistotu , která je zčásti vypěstována uvědoměním ale také je to tím , že je obklopen lidmi s podobným vnímáním světa.

Oblečený v zelených teplácích a růžovém tričku mluví Marley klidně ale s vážností o události Mírového Koncertu který je naplánovaný na 21.duben . Očekává se , že na tento okamžik přijde mnoho tisíc lidí , aby viděli velmi vzácná vystoupení Wailers v jejich rodné zemi . Marley přikládá tomuto koncertu velký význam , jako ukončení politické války na Jamajce ale i jako neoficiální setkání všech rastamanů . Vypadá fit , a říká že se cítí v nejlepší formě . Jeho noha je čtyři měsíce poté , co podstoupil jemnou operaci , zcela zahojená , stejně jako povrchové zranění ze střelné rány , kterou utrpěl při atentátu v Kingstonu koncem roku 1976 .

Strávil několik posledních měsíců se svou markou v Miami , kde odpočíval a meditoval ale dokonce tršku hrál i fotbal . Pojede letos na turné po USA ? „Docela je to možné“ Říká jeho manažer z Island Records , takže je velmi pravděpodobné , že se letos dočkáme na konci jara , nebo začátkem léta. Jeho krátká zastávka byla minulý týden v Big Apple měla především newyoským médiím představit nejnovější album Kaya , které má být vydáno tento týden . S albem je spokojený a nazývá jo „Vyváženým kouskem hudby „ a „dobrým počinem“. Momentálně se nebude jednat o politické album . Nehoří intenzitou ani naléhavostí , jak tomu bylo v případě předešlých desek.

Jeho dominantními tématy jsou láska a jednota , je to vlastně přesný obraz současného Marleyho rozpoložení. Říká , že ho momentálně nebaví vymýšlet texty o utrpení svého lidu , i když nepopírá , ve své práci pokračuje , ale chce se v tuto chvíli zaměřit spíše na duševní očistu . Přesto jeho hudba , stejně jako jeho vědomí , je stále v pohybu roste a vyvíjí se. Jediné co je zřejmé , je jeho neotřesitelná víra v boha a rastafariánské učení .

~ ~ ~

Don : Sám sebe považuješ za básníka ?

Bob: To opravdu nevím . Jen se snažím být přirozený a vycházet z inspirace.

Don: Takže sám sebe vnímáš jako hudebníka ?

Bob: Právě teď nedokážu myslet na nic jiného . Kdybych nehrál hudbu , nedokážu si představit , že bych dělal něco jiného. Myslím si , že mám před sebou ještě spoustu let , kde se budu zabývat hudbou .

Don: Jak vnímáš reakce na to , že tě hudební svět vnímá jako superstar ?

Bob : Nejsem žádná superstar ! Jsem pouze jeden ze synů Jákobových , nic jiného mě nezajímá.

Don : Která hudba současných umělců tě baví ?

Bob : Mám rád a respektuji Stevieho Wondera ale miluju hudbu obecně . Calypso byla první muzika kterou jsem miloval , ale neumím jí zahrát . Když hudbu hrají lidé , nemůže být dokonalá . Je to zkrátka pouze melodie , která mě ale přivádí do jiné dimenze. Říká se tomu Astrální cestování , je to fakt , kterému mnozí lidé nerozumí .

Don : Považuješ sám sebe za jevištního umělce ?

Bob : Rád odvádím dobrou práci . Ale nerad se cítím ve svém osobním životě jako na jevišti. Chtěl bych spíše situace koncertních vystoupení nějak přenést do dvorku . Rád bych si spíše s limi povídal , odzpíval bych nějakou písničku a zase si sedl ,byla by to velmi jednoduchá situace , kde by se každý mohl jen tak zvednout , přijít ke mně a povídat si .

Don : Jak zvládáš kritiku veřejnosti ?

Bob : To mě nemůže jen tak snadno rozhodit , říkají rádi , že jsem mluvčí svého lidu , ne ne , bez ohledu na to jakou propagandu o mě šíří , zůstávám věrný bohu.Nikdo z veřejnosti to nemůže změnit. I kdyby říkali pojď doleva nebo doprava , říkám , jsem věrný bohu , to je moje odměna.

A pokud chci dostat odměnu , musím říkat pravdu .

Don : Jaká je tvá Africká vize ?

Bob : Já bych si jen přál , aby se všichni černoši sjednotili . Protože běloši už vybudovali Evropu , Africe toto chybí .ale je to tím že chybí africká jednota .Černoši musí poznat , kdo je Jeho Veličenstvo Jah Rastafari . To je ta nejsnažší věc , poznat své kořeny a pak se pohnout kupředu .

Don : jsi údajně zapojen do obchodování s dostihovými koňmi na Jamajce?

Bob : Já nehraju žádný hazard ani neobchoduju s nimi , jsem Rasta. Někdo na Jamajce řekne , že jsem vyhrál dostihového koně . Co na to já ? Nic. Moje jedná neřest je , že mám spoustu žen . Jsem Rasta a jsem toho živým důkazem. Podívej se kolem sebe : Rozděl a panuj , systém tlačí lidi aby se mu klanili ale mě nikdo nemůže donutit abych se poklonil . Nic co má , není dokonalé .

Don: Myslíš že peníze jsou zlo ?

Bob: Je to jen ekonomický tlak na lidi . Peníze jsou kořeny všeho zla na světě.

Don: Myslíš si , že tvá hudba je politická ?

Bob: Lidé často říkají , že je politická , ale já vím , že je to jen pravda a právo a je smysluplná pro lidi . Je škoda , když jí někdo neporozumí . Když se dokáže někdo ve svém nitru srovnat , cítí se tak sladce , tak si dokážeš představit , kdyby se lidé sjednotili , jaké by to bylo . Cítím se být spravedlivým.

Don: Jaká jsi povaha ?

Bob: Jsem v defenzívě . Vždycky jsem na místě , kde mě někdo chce napadnout , ale proklouznu kolem něj a on o tom ani neví. Já nikomu nechci ublížit , ale taky nikomu nenastavím tvář. Jsem odvážný.

Don: Jaký je horoskop pro černochy ?

Bob : Spousta lidí čte horoskopy , ale já si osobně myslím že znamení nejsou nic jiného jak značky . A když víte , že jste jedním z dvanácti synů Jákobových , pak se poznáte jako Afričan . Člověk je sám svým vlastním vesmírem.

[ 572 – 8.7.2023 ] ONE LOVE film

Už nějaký čas sleduju fotky z natáčení , objevila se i před nějakým časem krátká ukázka . Předevčírem spatřil světlo světa trailer , zdá se že je film hotov . Na premiéru si ještě počkáme do ledna 2024 . Na Faceboku se zvedla vlna nadšení , najdou se i skeptici , jak tomu je samozřejmě u všeho . Z mýho pohledu ... a omluvte můj slovník …. ALE NA TOHLE SE KURVA TĚŠÍM !!! a recenzi , tu sepíšu , až po shlédnutí .

Zpráva od @ziggymarley: Nic se neděje, dokud není čas a teď je čas, aby příběh našeho otce Boba Marleyho byl zastoupen v životopisném divadelním vydání, které přijde v roce 2024. Slyšeli jste hudbu a myslíte si, že ho znáte, ale opravdu chápete, čím prošel a jaké okamžiky ho formovaly do člověka, kterým se stal. Režie Reinaldo Marcus Green a hrají Kingsley Ben Adir jako Bob s Lashanou Lynch jako jeho ženou Ritou tento film vám poprvé ukáže, jaké to bylo být kolem legendy, vidět jeho bolest, jeho radosti a vykoupení. Natočeno v Anglii a na Jamajce, obsazení a štáb představují jednu z nejunikátnějších výtvorů, které kdy vzešli z hollywoodského Autenticita naplňuje plátno mnoha jamajskými herci, díky čemuž jsme hrdí na reprezentaci kultury Natáčeno na skutečných místech, kde Bob chodil, hrál fotbal a zpíval jako Trench Town a Bull Bay v Kingstonu, je to umělecká tvorba, na kterou jsme hrdí a chceme, abyste se bavili, ale také inspirovali. Rodina ji produkovala se studiem Paramount a pro nás představuje pokračování Bobova poselství a růstu. Tímto vydaním se těšíme na inspiraci nejen dlouholetých fanoušků, ale i mladších generací, poskytneme jim vozidlo, které otevře dveře k zkoumání Bobova života a hudby a tím rozšíříme jeho univerzální poselství o sjednocení, spravedlnosti a míru po celé zemi. Děláme to s cílem a rádi se s vámi podělíme o trailer k filmu Bob Marley One Love the film. RASTAFARI

 

 

[ 571 – 10.6.2023 ] Miss World a Divoký Muž

Vypadají jako zvláštní pár , krásná Cindy Breakspeare , nová Miss World a Bob Marley , divoký muž reggae . Ale jsou zamilovaní , podle Cindy 22 leté Miss World . „Bob je můj přítel „ , setkali se včera v Londýně . Bob , 31 letý Jamajčan , je reggae superhvězda . Prý splodil spousty dětí se sedmi ženami . Říká , že kouří kilo rostliny denně . A on člen mystického rastafarianismu , hnutí , které věří , že cokoli západního je špatné . Cindy , milující vegetariánka , včera odmítla uvést veškeré podrobnosti o svém románku s Bobem Marleym . Prý by se ale jednou chtěla vdát a mít spoustu dětí . Což s Bobem může být velice obtížné , protože má za zákonnou manželku Ritu. Zpěvákův manažer Don Taylor včera večer v New Yorku uvedl : „V Karibiku se lidé zabývají věcmi mnohem uvolněnějším způsobem“.

„Bob miluje všechny své děti a dobře se o svou rodinu stará , Doma ale moc nepobývá . Spíše žije všude .“Vím že Bob a Cindyjsou ksobě velmi přátelští , ale nevím o žádném takovém spektru mezi nimi . Kdyby se Bob chtěl rozvézt , byla bych první , kdo by o tom něco věděla , uvedla Rita.

- Vydáno na titulní straně časopisu Daily Mirror , 30 listopadu 1976 , napsal Ronald Ricketts spolu s Markem Dowdeyem.

[ 570 – 8.6.2023 ] Upoutávka na knihu „Mike Hajimichael - Bob Marley a média“

Při náhodném hledání jsem objevil stránku hajmike.com kde je zajímavý článek ohledně nově vydané knihy napsané od Mike Hajimichaela s názvem „Bob Marley a média – reprezetace a publikum“ , vyšla 15 února 2023 pod nakladatelstvím Rowman & Littlefielf . Hlavní zaměření této knihy je analýza toho , jak média , rozhlas , televize a tisk reprezentovali právě osobu Boba Marleyho , stejně tak jeho popularitu po jeho smrti v roce 1981 .

Vyčerpávající výzkum Mikea Hajimichaela se zabývá daty , které předtím nikdo nezkoumal , aby odhalila mýty , nebo často sporné vyjádření , které král reggae obdržel. Jsou zdůrazněny otázky objektivity , otevřeně záměrných dezinterpretacích , které ukazují , jak byl Marley prakticky ignorován televizí ve své domovské zemi Jamajce , i ve Velké Británii a v USA , navzdory jeho vyprodaným živým vystoupením , a spoustě hitům a albům. Tato kniha je skutečně zajímavá , jedinečná studie , zábavná ale i skutečně poučná.

Rozhlasové rozhovory s Marleym byly , stejně jako ty televizní , omezené . Když autor začal zkoumat proč , byl překvapen faktem , že byl ve své době Marley vyloučen z rádií , včetně BBC . Přesto existuje několik zajímavých rozhovorů se zpěvákem v rádiu , včetně Nevilla Willoughbyho z roku 1973 a Davida Rodigana z 1980.

Autor si při sběru informací uvědomuje , že textů vycházejících v novinách a časopisech , jako např. Black Music, The Guardian , Sounds , NME , Mellody Maker , je velká škála , více jak 1000 článků , tato studie je také zahrnuta v knize.

Jedním z hlavních zájmů v této knize je analyzovat asi 15 televizních rozhovorů s Marleym . Určitě nejnepřátelštější se odehrál v červnu roku 1978 na Marleyho turné v Kanadě . V té době byla Sandie Rinaldo nadějnou reportérkou CTV v Torontu , a zatímco program začíná klišé podobným způsobem , sleduje Marleyho a kapelu na různých místech až po koncert , v okamžiku kdy rozhovor začíná , začínají předsudky a tvrdé řeči o Rastafariánech.

 

Samozřejmě , že ne všechny programy v televizích byly tak negativní . Kabelová televize v USA představovala Marleyho nejvíce . Dva z nejlepších televizních rozhovorů se odehráli na kabelové televizi . Zejména s Bingie Barker v Kanadě 1979 a Gil Noble v USA 1980 .

Další výzkum , který naleznete v této knize , jsou zajímavé poznatky a fakta o popularitě Boba po jeho smrti . Existuje zajímavý článek od Chrise Kornelise z roku 2014 , o výrobě marketingun kolem alba „Legend“ .

Určitě by bylo zajímavé knihu někde sehnat , momentálně čtu knihu od Rogera Steffense „So Much Things To Say – The Oral history of Bob Marley“ , která má ale taky velice kladné recenze.

[ 569 - 18.4.2023 ] Charitativní Reggae Koncert 1973

První se na pódiu při nedělním charitativním koncertu v Edmonton Sundown v Londýně objevila afro rocková kapela OFO . Po ní následovala skupina Matubi se svým nejnovějším singlem „Judge Dread“ . Vystoupili v parukách a pestrobarevných kostýmech , zatímco jejich hudba připomínala spíše afro než reggae. Hrál zde Steve Bernard , DJ z londýneského rádia , jehož dlouhá desková session byla často to jediné , co co to zde zachraňovalo. Asi nejlepší vystoupení měl na svědomí Nicky Thomas , jeho 4ř minutová prezentace a energie byla přijímána velice kladně.

Příjemné překvapení pro mnoho Londýňanů byla formace Sharon Fosterové , která zde poprvé vystupovala mimo Jamajku , společně s klávesistou Nickym zahráli své nejslavnější songy „Killing me Softly With His Songs“ a „Sly Was Not I“ , stačilo to k tomu ,aby posluchače zaujali. Další : Doris Troy , Madeline Bell a Dandy Livingstone moc nezaujali .

Ve 21:45 přišli na řadu The Wailers . Než si seštelovali vybavení, uteklo mnoho času . Zahráli „Slave Driver“,“Stop That Train“ a Get Up Stand Up“ , na to jak dlouho ladili nástroje . Zněli příšerně , nejspíš nebyly v dobré formě .

 

Jako poslední přišel na řadu Desmond Dekker , který ale nezměnil nic ze svého standartu . Neustále se spoléhal na své staré hity , bylo to jen připomínkou toho , že už je to strašně dlouho , co vyšel nějaký jeho nový materiál .

 

Pro časopis Mellody Maker napsal Rob Randall , vydáno v prosinci 1973.

[ 568 – 12.4.2023 ] Pro časopis Billboard 1973

LOS ANGELES – Bob Marley je lídrem kapely The Wailers , jedné z doposud nejvýznamnějších reggae kapel , která opustila hranici Jamajky , kde je tato hudba velmi populární . Je také spoluautorem hitů jako je například „Stir It Up“ a „Guava Jelly“ společně s Johnym Nashem . I Takové zkušenosti vedou Marleyho do pozice reggae mluvčího. Během své nedávné návštěvy v LA zde Marley diskutoval o významu této hudby.

Tato hudba která teď proniká do USA , i když jen velmi pozvolna . Snaží se vysvětlit souvislosti mezi Rastafariánskou kulturou a hudbou . „Pro mě“ … říká Marley „je to hudba pro lidi , je to syrová forma , podána ostřejším způsobem . Nikdo v ní nehraje důležitou roli , a možná je to proto , že mnoho jamajčanů nemá hudební zkušenosti . Neexistují tu žádné superhvězdy. Prostě se snažíme sehrát dohromady s tím co máme . Rytmus je důležitá součást , důležité je také poselství , které vyzařuje.“

Dá se říct , že v současné době je v USA reggae nejvýznamnější hudební novinkou , proč se ještě neuchytila i v Anglii ? „Protože tam reggae moc nerozumí , a to včetně hudebníků . Všiml jsem si že začínáme mít napodobitele , a to zvuku nepomáhá „ říká Marley a dodává , že ve skutečnosti neposlouchá mnoho ostatních umělců : „Pokud posloucháte jiné , máte tendenci napodobovat , ale já chci zůstat originální „ .

Marley je Rasta , člen náboženské sekty , která oslavuje etiopského císaře Haile Selassieho jako světlo světa a hlásá mír a bratrství pro všechny rasy světa . Říká „nedokážu oddělit náboženské vyznání od své hudby „. Jednou z otázek , která mě zajímá a je bezprostřední . Jak Marley může psát písně jako jsou „I Shot The Sheriff“ nebo „Small Axe“ , a věřit ve světový mír ? „ V reggae se odráží to , co se kolem nás skutečně děje . Neříkám aby jste někoho zastřelil , říkám , že se to skutečně stává. Hodně lidí se mě ptá , proč jsem vyrazil do Ameriky , když se mi dobře daří na Jamajce ? Moje odpověď zní : chci šířit mír a pomáhat ostatním , což souvisí s mojí vírou v Rastafari“. Chceme ukázat , že ve světě může vše fungovat i bez válek , že lidé nesmí přestat pracovat pro svou lepší budoucnost . Já skrze hudbu předávám poselství . Takže nejdeme na turné pouze z komerčních důvodů . Co se týče drsnosti mého materiálu – přirovnávám ho ke starému americkému blues . Také říká pravdu o pocitech lidí . Ale reggae je taková volnější forma hudby než blues . Do budoucna očekávám , že s reggae prorazíme! „

 

Napsal Bob Kirsch . Rozhovor byl publikován 10.listopadu 1973 v časopise Billboard.

[ 567 – 28.3.2023 ] Bob a The Sons Of Jah 1977

The Sons of Jah byla kapela založená v Anglii Trevorem Bowem , který se přátelil s Bobem , protože bydlel pouze přes ulici , při svém vynuceném exilu v Londýně. Nejspíše byly při nahrávání této kazety (archívu) přítomni i ostatní členové kapely : Howard Haughton , Bunny McKenzie a Derrick Donaldson. The Sons of Jah vydali v letech 1978 a 1982 celkem čtyři alba , poté se ale v polovině 80. let rozpadli .

Ve zdroji www.legendaryreggae.com se píše :

„ Tato kazeta začíná Exodem , který je ale pravděpodobně záznam z jiné relace , ale je zde uveden pravděpodobně proto , protože sem dobře k ostatním skladbám zapadá . Sladká verze Waiting in Vain , která trvá nezkutečných 19 minut , je prostě ohromující . Bob zde pracuje se svým hlasem mnoha různými způsoby a na konci skladby je v opravdu dobré náladě . Po skladbě So Much Things To Say je přepínač zdroje . Druhá polovina této pásky byla objevena před několika lety , ale někdo určitě manipuloval se zvukem . Je zde přidána zvláštní ozvěna ale i další efekty , ale hudba je to báječná . Jsem si jistý , že akustické verze Misty Morning a She´s Gone byly sběratelským snem po mnoho let . Páska končí neznámým Jamem , na kterém možná ani nehraje Bob , ale kdo ví . Byl sem pro všechny případy také přidaný“.

 

 

[ 566 – 10.2.2023 ] Kim Gottliebová mluví o „Zlaté éře reggae – část třetí

MR : Když jste byla na Jamajce , fotografovala jste mnoho reggae hudebníků , z nichž mnozí z nich jsou dnes považováni za legendární postavy v historii reggae . Povězte mi prosím trochu o těchto lidech . Byl mezi nimi někdo , krom bandy z The Wailers , kdo nějak zvlášť vyčníval ?

Kim : Jacoba Millera bylo ohromně zábavné fotografovat … byl tak vřelý , zábavný a společenský , na Jamajce ho očividně milovali , o to víc byla jeho smrt v roce 1980 skutečnou tragédií . S Justinem Hindsem byla taky ohromná zábava … Šli jsme k Dunn River Falls a on vylezl nahoru na větev stromu nahoru k vodopádům , já se brodila přez řeku za ním abych ho vyfotila , výsledkem byla jedna z mých nejoblíbenějších fotografií .Všichni byly úžasní – Burning Spear , Lee Perry , mystický Bunny Wailer .. Ve studiu se s nimi strašně dobře pracovalo . Všichni se smáli , flirtovali , pózovali mi a byly připraveni na všechno .

MR : Líbí se mi fotka z vaší knihy , kde máte na sobě triško s Burning Spearem , on je dnes žijící reggae legendou . Udržujete nějaké osobní vztahy z některou z postav , kterou jste někdy dříve fotografovala ?

Kim : Později v 70. letech jsem začala natáčet filmy , což mi odstartovalo zcela novou etapu mé kariéry . Nebyla jsem už tolik v kontaktu s Jeffem , když se vrátil na Jamajku fotit Smile Jamaica koncert , což se ukázalo , že byl víkend poté co byl Bob ve svém domě postřelen . Nedávno jsem viděla Rase Michaela v domě Rogera Steffense , dala jsem mu umělecký výtisk fotografie pořízené v roce 1975 , ze které měl ohromnou radost . Vadáním knihy se mi opět připomenula tato doba , takže jsem se přez internet znovu spojila s několika lidmi , jako je například Donald Kinsey a pár kluků z Third World Bandu , poskytla jsem i jim některé fotografie .

MR : Bylo pro mě taky zajímavé , že Cameron Crowe byla také součástí těchto příběhů . Existuje parádní fotka kde debatuje společně s Peterem Toshem u něj na verandě.

Kim : Vlastně to bylo na jedné z teras hotelu Chela Bay.

 

MR : Na tyto výlety na Jamajku jste brala sebou i svého malého syna . Jaké to bylo v té době , mít sebou v tak zvláštním a nepředvídatelném prostředí dítě ? Rastafariáni přece byly v té době prezentováni jako nekulturní , abych to tak slušně nazval.

Kim : Nerozmýšlela jsem nikdy nějak o tom . Můž 3 letý Orion se považoval za Rastu … A na jeho znalosti o reggae každý hudebník , se kterým jsme se setkali zíral . Dokonce i „Blackheart Man „ Bunny Wailer se s ním dostal do fylosofické diskuze o Armageddonu . Všude kam jsme šli , jsme budili úsměvy a dobrou náladu . Můj syn kterému je dnes 49 let má doma na zdi fotku Boba , jak se s ním směje v malé žluté pletené čepici během focení pro High Times . Cameron jela s náma na Jamajku , aby nasákla vibrace zdravého jídla … Milovali jsme společné cestování po ostrově . Původně jsem ve své knize měla fotku Cameron , jak leží na zemi a kouř se nad ní vlní , poté co si zahulila a dala si nějaký čaj v domě Bongo Sillyho , ale před vydáním mě požádala , abych jí vyměnila za jinou fotografii , protože měla dospívající děti , u kterých si nebyla jistá , jak by tyto obrázky přijmuli. Byli jsme stejně nekulturní jako Rastas … a všude tam ,kam jsme šli , nás přijímali a chovali se k nám vřele .

MR : Bylo těžké pracovat s Bunny Wailerem , mužem , který byl stále všude a nikde ?

Kim : Wailer byl skvělý … Měl nad sebou nezkutečnou auru tajemství . V mé knize je příběh o tom, jak jednou odmítl být vyfotografován s jistým člověkem , protože nechtěl být fotografován s mrtvým mužem . A ten muž opravdu krátce na to zemřel , takže jsem cítila , že skutečnost , že nemám problém s tím , abych ho fotila , zamenalo , že tu ještě chvíli budu .

MR : Jak vás tyto skutečnosti formovali , jako člověka i jako fotografku ?

Kim : Vytváří to nádhernávzpomínky . Stále přemýšlím o Jamajce , jako o nádherné rajské zahradě a uchovávám si své vzpomínky na tu dobu a na toto místo . Jsme stále stejné „Květinové dítě“ jakým jsem byla i tehdy … jen chronologicky starší .

MR : Jste fanynkou reggae ?

Kim : Stále občas poslouchám reggae z poloviny sedmdesátých let . Miluji všechny alba od The Wailers , Toshe … ale mým nejoblíbenějším albem je stále Blackheart Man od Bunnyho Wailera .Přesto můj hudební vkus je velmi rozmanitý a pokrývá mnoho druhů hudby .

 

MR : Jaký je váš názor na Boba Marleyho v historii populární hudby ?

Kim : Bob je ikonickou postavou po celém světě a ten zlatý věk reggae v polovině sedmdesátých let přinesl úžasnou hudbu . Vím , že většina lidí si na něj vzpomene , kdykoli se někde zmíní reggae , což je důvod , proč jsem se ujistila , že tolik dalších skvělých lidí tuto hudbu utvářelo , a o nich se dozví v mé knize . Živě si ho pamatovali ti , kteří i o nich věděli . Myslím , že se na Boba vždy bude vzpomínat , jako na jednu z nejvýznamnějších osobností 20. století .

 

[ 565 – 6.2.2023 ] Kim Gottliebová mluví o Zlaté éře reggae – část druhá

MR : Jak reagoval Marley , že jste ho sledovali a fotografovali ?

Kim : Nerad pózoval … Ale já jsem tam byla , abych zdokumentovala , co se dělo , ne abych ho nechala pózovat . Jednou ,když jsme byly v jeho domě na Hope Road , v jednu chvíli jsem na zeď opřela karton v barvách etiopské vlajky a požádala jsem ho aby se před něj postavil … což udělal . První fotka byla vážná (snažil se být trpělivý , i dkyž mu pózování moc nešlo) .. ale vykoukla jsem zpoza fotoaparátu a řekla mu : Víš Bobe , spoustu lidí , kteří uvidí tyhle fotky tě upřímně milují . A on vybouchl v upřímný smích , což mi dalo další dva snímky .. a to bylo jediné jeho pózování . Jediné focení , které si opravdu užíval , bylo pro časopis High Times , to byla opravdová a nefalšovaná radost v jeho tvářích .

MR : Komentoval někdy některou z vašich fotografií ? Měl nějaké oblíbené fotky ?

Kim : Nemám tušení . Myslím , že se mu pravděpodobně líbila fotka z titulní strany časopisu High Times . Vím že pilně četl každý rozhovor , který o něm vyšel , a diskutoval o nich s Jeffem . V mé knize jsou fotografie , jak čte publikované články . Měla jsem radost , když jsme měla vystavené Bobovo fotky na jamajském konzulátu v New Yorku a přišel tam Bobův syn Rohan .. chodil od fotky k fotce a říkal – Vím co si otec na té či oné fotce myslel , poznal různé jeho výrazy .

(foto : David Ryzman ) 

MR : Cestovala jste na Jamajku , abys vyfotografovala Marleyho , než se skutečně mezinárodně prosadil . Měla jste pocit , že se na této scéně děje něco opravdu velkého ? Měl Marley nějakou intuici o tom , jaká bude jeho budoucnost ?

Kim : Věřila jsem , že je předurčen k velkým věcem a myslím , že to pro mě mělo také smysl , protože bral hudbu tak vážně a byl tak svědomitý , pokud jde o poselství , které lidem sděluje.

MR : Trávila jste na Hope Road hodně času . Jaká tam byla atmosféra ?

Kim : Byl to vždy den otevřených dveří se spousty dětí a Rastafariánů kteří se tam poflakovali , kouřili , dělali hudbu , kopali do fotbalových míčů , hráli ping-pong , vzduchem se linula vůně skvělého jamajského jídla .. byla tam vždy velmi uvolněná nálada .

MR : Zdá se až neuvěřitelné , že by Rasta komunita přijala americké fotografy s otevřenou náručí . Jak jste se tam cítila ?

Kim : Všichni byli milí .. hippies a rasta mají mnoho společného . A všichni věděli , že jsme tam , abychom podpořili hudbu a její poselství . Když jsme cestovali po ostrově , hudebníci nás potkávali všude , kam jsme šli , a byly nadšení s fotografování . Když jsme na Jamajku přijeli podruhé , všichni viděli fotky , které jsme tam vyfotily poprvé a vlastně jsme tak byly známí po celém ostrově , což nám doslova zachránilo zadky . Když jsem fotila Bunnyho Wailera jako propagaci pro jeho nové album ,stáli jsme u autobusové zastávky , dva velcí rastové se k nám přiblížili a hulákali . „Kdo jste ?! CIA ??? a když jsem jim řekla kdo jsem , okamžitě zaznělo „Jo , Kim , víme o Kim , v pořádku „ . Všichni muzikanti byly velice rádi a my mohli nerušeně pracovat.

MR : Ačkoli vám Marley evidentně jako fotografce věřil , zastávali jeho spolupracovníci stejný názor ?

Kim : Nikdy mi nikdo nevyjádřil žádný nesouhlas . Každý chtěl , aby poselství této hudby se šířilo dál do světa .. a v té době neexistoval internet , takže fotky a články v hudebním tisku byly hlavním způsobem , jak toho dosáhnout . Chris Blackwell byl unešený kvalitou mých fotek , řekl Jaffovi , že nečekal , že jsem tak dobrá .

MR : Ve své knize „Zlatý věk reggae“ mluvíte o tom , jak je těžké dodržovat rozvrh s mužem , který ve své podstatě žádný rozvrh nedodržoval . Jak těžké to pro vás bylo ?

Kim : Jaký rozvrh ? Na Jamajce je to vždy „přijdu brzy“ , takže věci se nakonec stanou , ať už je plán nebo není . Obvykle jsem byla trpělivá a uvolněná a řešila jsem věci tak , jak přicházeli , trakže pro mě to obecně žádný problem nebyl .

MR : Fotografovala jste Marleyho během let 1975 a 1976 . Byla jste první fotografkou , která se zapojila do tohoto nového kulturního fenoménu ?

Kim : Bob byl ještě předemnou často fotografován Ester Andersonovou a Adrienem Bootem a dalšími v jeho okruhu … Myslím si , že jsem ale byla jednou z prvních , kdo ho fotografoval speciálně pro Island Records , abych mu pomohla rozšířit kariéru dál než jen po Jamajce a Velké Británii. Já ale fakt nevím. V roce 1976 se kolem Boba taky s foťákem hodně motala Peter Simonová .

[ 564 -2.2.2023 ] Kim Gottliebová mluví o „Zlaté éře reggae“ - část první

Článek vyšel 29.července 2012 na blogu Midnight Raver přío pro tento blog. Název zní původně – Kim Gottliebová mluví o zlaté éře reggae s Midnight Raverem . Počítám že by jim asi nevadilo , když zveřejním článek i sem , však se na svém webu nijak neobohacuju , maximálně informacema pro mě - vás. Když by s tím měli nějaký problém , článek smažu :)

Midnight Raver nedávno mluvil s legendární fotografkou Kim Gottlieb Walkerovou , která byla jednou z prvních profesionálních fotografů , kteří fotografovali Boba Marleyho , The Wailers a další reggae hudebníky na Jamajce. Její práce je skvěle prezentována v knize „Bob Marley a zlatý věk reggae 1975 /1976“ s komentáři Camerone Croweovoé , Rogera Steffense a Jeffa Wlakera . Kniha byla vydána v srpnu 2010 Titan Books a Random House .

Během let 1975 a 1976 doprovázela Kim Gotliebová , tehdejší „undergroundová fotoreportérka“ svého mažela Jeffa Wlkera , vedoucího reklamní agentury Island Records , na Jamajku , aby zde profilovala toto vznikající hnutí Rastafariánských hudebníků , kteří vytvářeli zcela nový styl hudby – reggae . Co v té době nevěděla a co víme dnes , je , že dokumentovala vznik jedné z největších sociálních , politických a hudebních revolucí za posledních 50 let. Během dvou let a několika cest na Jamajku Kim zdokumentovala umělce , kteří pokračovali v „definování žánru a uchvácení celé generace“.

MR Promluvíme si trochu o tom , kdy jste se poprvé setkala s Bobem Marleym . Bylo to v Roxy v červenci 1975 ?

Kim: Ne … o pár dní dříve … Jeff a já jsme se setkali s Bobem v jeho motelovém pokoji , kde jsme si domluvily rozhovory pro hudební novináře . Postavila jsem židli , kde b Bob seděl během rozhovorů , kde by bylo dobré světlo , abych mohla během diskuzí fotit , aniž by jsme se do rozhovorů jakkoli vměšovali. Bob věděl , že jsme tam , ale abychom rozšířili do světa jeho poselství , důvěřoval mi s Jeffem .

MR : A co Peter Tosh ? Kdy jste se poprvé setkala s ním ?

Kim: Poprvé jsem se s Peterem setkala v nahrávacím studiu Tommyho Cowana v Kingstonu. Byl vždy otevřený a výmluvný a měl naprosto oprávněný hněv kvůli nespravedlnostem , které zažil … chrlil vždy spoustu slovních hříček , byl velice expresivní a nadšený z toho že se o své zkušenosti může podělit , S ním mě také fotografování velmi bavilo. Vzpomínám si na den kdy mě to bavilo až tak , že jsem se zpozdila na Hope Road s návštěvou Bobova domu . A Bob už na Hope Road nebyl . Zapomněla jsem se sním totiž dopředu domluvit , že tu s Jeffem budem chceme nafotit snímky pro článek v magazínu People , který uvidí miliony lidí , a tak jsem chtěla aby se zamyslel nad tím , jak ho vyfotit , aby právě tato fotka o něm vypovídala , jaký je . Začala jsem brečet , byl to pro mě důležitý úkol . Myslím , že někdo z jeho přátel ho kontaktoval , protože mi bylo zachvíli řekli , abychom přišli v sobotu , abychom se tam poflakovali celý den podle nálady a fotily .

 

MR : Tosh vypadal jako takocvá impozantní postava , ale slyšel jsem že jeho osobnost byla srdečná a dalo se s ním snadno mluvit . Jaké jste s ním měla zkušenosti ?

Kim : Byl opravdu sladký , otevřený a výrazný . Příští rok jsme sebou přivezli i Cameron Croweovou (bylo jí 18 let) a našho tříletého syna Oriona. Tosh byl k Ryovi úžasný a jemný ,vzpomínám si , byl z něho ohromně nadšený . A pak se pustil do dlouhého žvanění s Cameron o nespravedlnosti na Jamajce , kterou zažil .. ale vždy živě , vtipně a rozsáhle … opravdu zábavné fotografování .

 

MR : Pamatujete si , kdy jste poprvé fotografovala Boba Marleyho ?

Kim : Bylo to v motelovém pokoji ve West Hollywood během rozhovorů s hudebními novináři a po nich … bylo důležité , aby Bob sdělil , že hudba je pouze prostředkem pro poselství od Rastafariánství … o lásce a bratrství , spravedlnosti a rovnosti .. a byl velmi živý a výrazný . Také jsem ho vyfotila , jak relaxuje se spliffem mezi rozhovory . Pak jsme se všichni odebrali natočit nahrávku „Kinky Reggae“ na Manhattan Transfer …. nejdříve zkoušku a pak představení .

[ 563 – 30.1.2023 ] V Boarding House - San Francisco 1975

The Wailers , kdo jsou sakra The Wailers ? Nesnáším The Wailers ! Cokoli co hrají , by kdekdo zahrál líp ! Odpovídal komik Rodney Winfield který vystoupil před The Wailers . Byl to velice zajímavý kontrast .Nejprve on , hrubý , sprostý komik v neadekvátně sehrané komedii a pak The Wailers a jejich 45 minut dlouhý set skladeb , osvěžující desetinásobně .

Po komikovo vystoupení byla krátká pauza na zotavení , ale spousta lidí přivítala The Wailers s otevřenou náručí . Marley spustil „Trenchtown Rock“ , posléze rychlejší i uhlazenější verze „Slave Driver“ . Jeho sekavé rytmy z kytary určovali další rytmus skladeb , přičemž ho obdivuhodně doprovázela bassová linka Astona Baretta a bicí jeho bratra Carltona. Marley se houpal v rytmu , sekal rytmy zuřivě , tím živil vzrušení v davu.

„ Je to hodně Konkrétní džungle ?“ zeptal se Marley .. Dav souhlasil a hned se rychle ponořil do pomalejší a hlubší verze písně z klasického alba Catch A Fire . Dready lítali ze strany na stranu , reflektory blikali zuřivě , ale Marleyho zpěv byl interpretován s největší vážností k tématům , skladeb „I Shot The Sheriff“ , „Kinky Reggae „ , „No Woman No Cry „ a „Them Belly Full – But we Hungry“ . Zazněla zde i velmi jemná skladba „Stir It Up“ .

Ale co se týče hudby , Marley kapelu vede , ostatní ho následují , je to velmi jednoduchá hudba . Rytmus je sice až hypnotizující , ale skladbu co skladbu stejný . Nevěřím tomu že reggae dobije Ameriku , ale je to nová kapela , která šíří novou message do světa . The Wailers jsou uplně novou kapelou , po přestavbě z roku 1973 . Marley opravdu zpívá každou píseň s hlubokým přesvědčením , se kterým by mohl zmrazit peklo , hrál přesně tak jak chtěl . To samé kapele podařilo už v Klubu Matrix.

 

 

Možná ale , je to můj názor , nesplní hudební požadavky všech američanů , zvyklého na trošku něco jiného , možná se Marleymu nikdy nepodaří hrát před větším publikem , než v klubech ale mým přáním je , vraťte se the Wailers , chci vás znovu vidět !

 

- Todd Tolces (magazín neznámý)

(video ukázka nesouvisí s Boarding House , je to ale nově nalezený archív z Central Parku ze stejného roku)

[ 562 – 11.1.2023] Vzpomínky Geoffrey Philpa 

Poprvé jsem se s Bobem setkal v roce 1976 , na oslavu vydání alba Natty Dread (1975) byl u Danyho Moora večírek , Bob tam seděl pod akácií . Přišel jsem k němu , představil se a on mi řekl , abych si k němu sedl . To bylo poprvé , co jsem zažil Bobovi takzvané psychologické schopnosti , protože mi začal vyprávět o mém životě které o mě nikdo , dokonce ani moje matka nevěděli . Podrobnosti si ale dodnes nepamatuju , protože jsem byl v šoku . Nemohl jsem uvěřit , kdo se semnou během pěti minut setkal , mohl o mém životě říct tolik , jako on.

V průběhu let jsem se s Bobem setkával několikrát , když se zastavil u Jah Micka doma na Garanium Parth nebo když někdy jeho členové doprovodné kapely přišli hrát fotbal do parku na Aralia Avenue . Tam jsem se setkal s Gillym Dreadem , Seecem Pattersonem a Nevillem Garrickem . Někdy jsme hrávali fotbal až dlouho do noci . Někdy , když jsme už na sebe neviděli , jsme mohli už jen křičet když jsme kopali míč . Když obránci kopnete míč mezi nohama,řvalo se „Salad!“ . Pokud jste tak kopli míč a zařvali jste „Salad!“ znamenalo to pro toho , komu jste to udělali velkou urážku.

Za nějaký čas chodily s kapelou hrát fotbal na odreagování i členové týmu Real Mona a tak jsme chodili hrát zápasy proti týmům z August Townu . Jednou protinám hrál i Lindy Dalapen a Alan Skill Cole. Fotbal jsme hrávali pořád snad mimo Silvestra , Velikonoční víkend a o Vánocích.

Pak se na týden všichni někam ztratily . Boba postřelily . Došlo mi , že to mělo něco společného s plánovaným „Smile Jamaica“ koncertem . Ten večer jsem šel do Parku Národních hrdinů , ale odešel jsem dřív , protože mě nebavilo čekat . Kámošům jsem řekl , že jsem unavený a že se Bob určitě neukáže. Mýlil jsem se ! Bob se opravdu ukázal , a druhý den si mě všichni dobírali a říkali , že jsem propás nejlepší koncert , jaký kdy zažili . Byl jsem rozhodnutý , že už podruhé žádné jeho vystoupení nezmeškám. Musel jsem si ale docela dlouho počkat , protože Bob odešel do exilu v Londýně . Ale fotbalové zápasy pokračovali dál , jen ne bez něj. Takže když se Bob vrátil na Jamajku , aby odehrál „One Love Peace Koncert“ v Kingstonu na Jamajce , musel jsem tam jet , ikdyž všichni moji kámoši mě varovali , tam se něco určitě stane. Nic se nestalo . Byl to skvělý koncert a já si myslel , že jich ještě uvidím spoustu . Jenže na Jamajce se ale lidi začali hodně bát a tak moje matka prodala náš dům v Moně a poslala mi letenku . Dala mi měsíc na to , abych si všechno sbalil a odletěl . Odjel jsem z Jamajky 30. dubna 1979.

V prosinci 1979 jsem se po nástupu na Vysokou školu v Miami vrátil na Jamajku na Vánoční Svátky . Setkal jsem se tu se Seecem , který akorát řídil své nové BMW a nechal jsem se pozvat na návštěvu , a tak mě teda svezl z Old Hope Road do Island House abychom si kopli do míče . Já měl stejně tenisky vždy po ruce . Když jsme dorazily do Island House , „One Drop“ hrála v pozadí repráků. Jakmile Bob uviděl Seeca , chtěl si proti němu hned zahrát . Tak jsme se rozdělili do dvou týmů … Bob , Gilly , a pokud si dobře vzpomínám , Leghorn na jedné straně , a Seeco a já a ještě jeden dredař (jméno si už nepamatuju ) na straně druhé .

Hráli jsme první hru a porazili jsme je 6:3 . Seeco Boba škádlil , řekl mu že by měl dát šanci někomu jinému , ale on odpověděl , že se to hraje u jeho domu a tak jsme museli dát ještě druhou hru , a přitom jsme se dobře bavily , Survival hrál pořád dokola . Právě během druhé hry jsem viděl jak se Bobova nálada rozhořela . Během hry jsem mu proklouzl míč mezi nohama – Salad! A Bob mi podrazil nohy . Samozřejmě jsem si to nehodlal nechat jen tak líbit a postavil jsem se mu , i přestože jsem moc dobře věděl , že mi může nakopat zadek , aniž bych se rozhoupal . V Trench Townu mu neříkali „Tuff Gong“ pro nic za nic . V duchu jsem se třásl , ale ustoupit jsem nechtěl.

Naštěstí zasáhl Seeco . Bob se na něj rozzlobil , trošku si navzájem vynadali ale bylo to nakonec v pohodě . Tentokrát nás porazily 6:2 oni . Bob už chtěl jít ze hřiště , když jsme se domluvily že musíme dát rozhodující třetí zápas . Během třetí hry se začalo stmívat a já si ale uvědomil , že musím ten večer stihnout zpáteční letadlo do Miami . Skóre bylo 3:3 , ale řekl jsem to Seecovi a Bobovi , že se s nimi zase brzy rád uvidím . Bob přikývl ale přitom se na mě tak nějak zvláštně díval , ten pohled mi už v tu chvíli přišel tak výrazný , nikdy jsem na ten výraz nezapomněl . Šel jsem na hotel , osprchoval se a utíkal na letiště na letadlo zpět do Miami . To bylo naposledy , co jsem Boba viděl …

 

Text : Geoffrey Philp ( Geoffrey Philp: Bob Marley )

[ 561 – 8.1.2023 ] Vzpomínky na Rastaman Vibration Turné

V rádiu jsem zaslechl reklamu na koncert Boba Marleyho v Roxy vn březnu nebo dubnu roku 1976 . Okamžitě jsem do Roxy zavolal , abych zjistil , kdy se budou prodávat lístky . Bylo mi řečeno že 3. nebo 5. května nebo tak nějak . Žádné další promo nikde nebylo , ale ten víkend koncertoval také v Santa Monice Civic Auditorium (festivalový sál , jinými slovy otevřený taneční parket ) a v Santa Barbara Country Bowl.

Rozhodl jsem se , že si koupím lístek , pár dní před konáním koncertu , kdy mi bylo řečeno že půjdou do prodeje , jsem zavolal do Roxy , aby mi řekli , že je vyprodáno . Naštval jsem se ale zavolal jsem tam znovu a zase jiná paní mi řekla , že mě zařadí na seznam čekatelů . O 2 dny později mi z Roxy zavolali že jsou k mání 2 lístky . WOW ! Můj první koncert Boba Marleyho . Jo , byl jsem nadšený .

Klub umístil na taneční parket další sedadla a stoly , díky čemuž jsme s mou přítelkyní k pódiu blíže , než všechny celebrity ! Zbytek je historie . Tohle vystoupení pro mě odstartovalo lásku k reggae.

Byl jsem pak na koncertě v Santa Monice , kde jsem stál přímo pod pódiem , a pak jsem šel i na koncert v Santa Barbora Country Bowl , kde jsme za krásného jarního dne stáli maximálně deset metrů od pódia . To všechno během jednoho týdne . Byly to nejlepší koncertní zážitek v mém životě a nikdy nebude překonán . Jeho hudba žije navždy v mé duši .

Děkuji ti Bobe , Jah Rastafari ! Mark .

[ 560 – 7.1.2023 ] Vzpomínky na koncert v Pittsburghu 1980

V roce 1978 , 2. června , mě můj nejlepší přítel překvapil dárkem v podobě vstupenky na Bobovo turné Kaya ve Stanley Theatre v Pittsburghu . Poprvé jsem Boba slyšel v roce 1976 a jeho album Rastaman Vibration . Ve Stanley bylo plno . Toto divadlo bylo časopisem Billboard hodnoceno jako divadlo s nejlepším zvukem v Americe. Nepamatuji si seznam skladeb , ale vím že někde na začátku zazněla Exodus / Movement of Jah People . Bob hrál velmi dlouho . Vypadalo to , že zahrál veškerý materiál z desek Rastaman Vibration, Exodus a Kaya. Ten večer nás měl v hrsti , navždy nás má v hrsti , rozuměli jsme každému slovu . Bratři a sestry , všichni byly v transu . Můj nejlepší přítel uslyšel zvolání k oltáři , a šel dopředu . To navždy změnilo jeho život , konečně věděl , že je Rasta od stvoření . Bob vypadal jako by měřil metr dvacet , a ikdyž jsem byl uprostřed v zadní řadě , zdálo se jako by s každým mluvil zvlášť . Dodnes si pamatuju jeho intenzivní pohled . Bob ten večer byl jako král David vcházející do Jeruzaléma , zpíval , tančil a chválil Boha.

Tento koncert byl od začátku do konce ve znamení „hnutí Jahovo lidí“ . Po tomto koncertu jsem napsal Bobovi dopis a poslal ho na Hope Road v Kingstonu na Jamajce . Nemohu si už pořádně vzpomenout , od koho všeho jsem posílal pozdravy , ale v dopise jsem se ho zeptal , když by se do Pittsburghu vrátil , jestli bych mohl sedět uprostřed v první řadě . Vždycky jsem věřil že Bob můj dopis dostal a četl.

V roce 1980 jsem žil v Pittsburghu . Bob přijel do Stanley 23. září 1980 a hned jsme dostali lístky . S kamarádem jsme na Boba čekali celý den před dveřmi do zákulisí . Můj kamarád pak dostal autogram a na něm napsáno „One Love – Bob Marley „ . Vešli jsme dovnitř a posadili se .Přišel k nám uvaděč a odvedl nás na naše nová místa . Od té chvíle to bylo kouzelné . V divadle jsem se už nikdy neohlédl . Po obou stranách byly jen lidé . Tento koncert byl od samého začátku duchovní , pietní a posvátný . Bob se toho večera fyzicky dotknul mnoha bratrů a sester . Když hrál „Get Up Stand Up“ , doslova se natáhl a zvedl mého přítele z podlahy . Když Bob zpíval „No Woman No Cry“ , cítil jsem že je to snad jen pro mě . Stál přímo přede mnou a já spatřil Stvořitelova proroka „A u jeho nohou jsem plakal“ jak se píše v Bibli . Pak mi položil ruce na hlavu , požehnal a všude se rozzářilo světlo .

 

Po přídavku jsem už je čekal jestli se Bob vrátí . Nevím kolik uplynulo času , asi jsme už v divadle zůstali jediní . Ale pak na levo od podia stál on . Zpíval „Chances Are“acapella , pak zamával na rozloučenou a zmizel . Tohle je moje svědectví , cítím se opravdu požehnaný .

 

Text : Tammy Beveridge -  zdroj : https://issuu.com/bobmarleyarchive/docs/memories-of-jah-people-2012

[ 559 – 6.1.2022 ] Vzpomínky na koncert v Londýnském Lyceu 1975

Bylo to v polovině července 1975 , myslím že to bylo 18. V té době jsem měl 16 let a nastoupil jsem do svého prvního zaměstnání , jako kadeřník , na praxi. Manažerka salónu kde jsem pracoval, chodila s Butchem Leekem , členem skupiny The Drifters . V té době byly také na turné a měli vstoupit v londýnském Palladiu . Lístky na Marleyho koncert sehnal Butch a já jsem se tam dostal jen proto , že jeden z jeho přátel nemohl . Vím jistě , že to byl ten druhý koncert , které se konaly v tanečním sále Lycea . Lyceum bylo postaveno ve 30. letech 20. století a od té doby se tam změnilo jen velmi málo . V 60. a 70. letech se pak stalo častým místem konání rockových koncertů , ale stále si zachovalo svůj rokokový interiér , který byl velmi bizarní . Dovedete si představit , jak se tisíc lidí baví při hudbě Boba Marleyho a The Wailers obklopených velmi zdobenými zlatými omítkami s tmavě červenými sametovými závěsy ?

Vzpomínám si na doprovodnou kapelu , myslím že se jmenovali Third World Band , ačkoli byli docela dobří , doufal jsem , že Bob Marley s The Wailers budou lepší , jinak bych byl zklamaný . Na pódium přišel Tony Garnett a Bob Marley a The Wailers . Začali skladbou Trenchtown Rock a všichni se začali hnát dopředu k pódiu . Atmosféra byla něco mezi karnevalem a hysterií . Vzpomínám si , jak jsem se rozhlížel kolem a sledoval mladé kluky z karibiku , kteří už byly zřejmě obeznámeni zvukem reggae , ti tančili téměř v transu , ostatní jen udiveně zírali.

Většinu koncertu jsem tam jen stál a zíral na toho muže na pódiu a říkal si , že něco takového jsem v životě neviděl . Nezapomínejte , že jsem byl šestnáctiletý kluk , který se v reggae hudbě příliš nevyznal. Každá píseň pro mě znamenala příběh a dodnes dokážu najít jakoukoli Marleyho skladbu , podle emocí které prožívám , když jsem veselý tak veselou , když jsem smutný tak smutnou.

Byl to večer , kdy se Chris Blackwell rozhodl , poté co slyšel zpívat publikum z předchozího večera , že nahraje jako singl „No Woman No Cry“ , takže předpokládám , že jsem jedním z hlasů na této nahrávce . Každopádně do tohoto dne jsem o rastafariánském reggae zpěvákovi věděl jen velmi málo. No Woman No Cry byla jediná píseň kterou jsem od něj znal , a jen díky proto , že mi ji karibští přátelé již dříve pouštěli na nějakém večírku .

 

Pamatuju si , že ten malý muž oblečený v džínách s poměrně krátkými dready poskakoval na pódiu a chvílemi zpíval téměř v transu tak , jak jsem nikdy před tím ani potom neslyšel nikoho zpívat . Byl jsem fascinován. Ten večer před tou hromadou let odstartoval posedlost , která se mnou zůstane až do smrti.

(text od Lisy – zdroj : https://issuu.com/bobmarleyarchive/docs/memories-of-jah-people-2012 )