Robert Nesta Marley - ARCHÍV

[ 521 – 27.12.2021 ] Vzpomínky Murraye Cammicka

Při zpětném pohledu se asi divíte proč nebyl Bob Marley na titulní stránce hudebního časopisu RIP IT UP , když hrál svůj první koncert ve Western Springs v dubnu 1979 , ale ono se v tento měsíc událo více věcí, a proto na titulní straně byli Cheap Triet a uvnitř časopisu jejich rozhovor. Já jsem s Bobem žádný rozhovor neudělal , čekal jsem ale že ho ještě někdy v budoucnu udělám . Jako fotograf jsem udělal pár snímků z letiště , z maorského přivítání ale také záběry z udílení zlatých desek.  

Návštěvníci milují přílety na Nový Zéland . Manažer Boba Marleyho Don Taylor napsal ve své knize „So much things to Say“ (vydaná byla v roce 2005) : „Všechny naše úspěchy začali na Novém Zélandu , kde byl náš příjezd poznamenán jedním z nejneobvyklejších přivítání , jaké se nám kde dostalo . Živě si vzpomínám , jak jsme byly všichni ohromeni , když jsme se setkali s velkou maorskou skupinou a jak přistoupily k přivítání Boba při speciálním tradičním maorském obřadu před hotelem , když nás sem z letiště doprovodily.  Tohle byla jedna z mých nejcennějších vzpomínek , symbol toho , jak Bob Marley a reggae ovlivnilo svět.“

 

V hotelu White Heron v Parnellu jsem mluvil přímo s managerem kapely the Wailers o rozhovorech , a řekl mi že rozhovor uděláme „možná“ ale také se může stát že „ne“. , protože  front na rozhovor byla docela dlouhá . První kdo čekal na rozhovor byl Dylan Taite z TVNZ . Možná díky tomu že chtěl video rozhovor , byl krok před námi , připravoval si kopačky na víkend a pak se připojil k Marleymu a přátelům .  Fotbálek hráli na trávníku vedle hotelu White Heron . Já jsem se tam poflakoval také , občas jsem udělal nějaký snímek . Při jedné příležitosti , když odkopli míč až ke mě ,jsem podal míč Bobovi , ten se na mě usmál a řekl : „Nechceš si s námi zahrát?“ Odmítl jsem , stejně jsem byl už na odchodu.

Dylan samozřejmě svůj vynikající rozhovor s Bobem Marleym dostal . Možná je částečně tak skvělý i díky prostředí v kterém se natáčelo , s přístavem Waitemate v pozadí . Moje znalosti o Marleym před jeho turné byly omezeny pouze na jeho skvělé album LIVE z Londýna 75 a samozřejmě na jeho rádiové hity . Asi týden před koncertem jsem zjistil ,že Bobův kytarista Junior Murvin není ve skutečnosti stejný Junior Murvin autor hitu Police and Thieves , který se objevil také na populárním reggae singlu od Island Records. Odpolední koncert (16.dubna) byl skvělý , Bob zpíval celou dobu a měl zavřené oči . I když již zmíněný Junior Murvin se svým show-byznysovým stylem se mi zdál k vystoupení nepatřičný.

Po koncertu se nahrávací společnost Festival snažila přijmout Boba aby zapózoval se svými zlatými a platinovými deskami u hotelu . Kývl a tak jsem byl na toto focení vyžádán . Udělali jsme pár fotek u hotelového bazénu . Přesto že jsem se motal vždy opodál , mrzí mě , že jsem se Bobovi víc nevěnoval , na Nový Zéland už neměl možnost podruhé přijet .

• Murray Cammick  (zdroj : www.blackasterisk.co.nz – originál tohoto článku vyšel v zářiovém čísle již zmíněného hudebního časopisu RIP IT UP )

[ 520 – 20.12.2021 ] Western Springs 1979 – část 2

Hudební novinář Colin Hogg píšící pro Auckland Star byl ohromen : „Baskytara Astona Barretta byla výborná . Hráli ponořeni v ohromné rytmice , když občas vynikly kytarová sóla Juniora Murvina a Ala Andersona. Po hodině koncertu po svém velkém hitu Is This Love opustily scénu , aby se za chvíli vrátili k ohromujícímu dvacetiminutovému závěru – war / No More Trouble / Get Up Stand Up a epický Exodus.

Pak bylo po všem . Rastafariánská duše , jejich vůdčí síla a rozzlobený Marleyho repertoár posedlý válkou a pomstou nabádal lidi v honbě za jejich právy.“

Koncert byl základem k tomu , aby v následujících letech se zvýšil zájem o reggae . Místní dovozci začali do země přivážet více reggae materiálu , nejen roots reggae ale také DJ , jako například U-ROY.

V roce 1980 vzniklo mnoho místních , dnes klasických reggae kapel a písně mnoha z nich se umisťovali v Novozélandskýcho hudebních žebříčkách . Marleyho vliv se v následujících letech objevoval znovu a znovu. V 90.letech se konaly pravidelně v den Marleyho narozenin v Aucklandu a Wilmingrtonu obrovské hudební festivaly .

[ 519 – 4.12.2021 ] Western Springs 1979 – část 1

Bob Marley odehrál svůj první a jediný novozélandský koncert v pondělí 16.dubna 1979 a Aucklandu Western Springs . Gareth Shute se ohlíží za touto návštěvou a seismickým účinkem , který měl vliv na reggae hudbu v této zemi , který rezonuje i po více než 40 letech .

Ve dnech které předcházeli koncertu pršelo , dokonce i toho rána mrholilo . Bylo Velikonoční pondělí a show měla začít v 15:00 krátkým setem místní funkové kapely Golden Harvest . To fanoušky neodradilo , včetně reggae hudebníka Tigilau Nesse z kapely Unity , který se vrátil z Anglie do Nového Zealandu aby viděl Marleyho koncertovat . Nessova manželka Miriama Rauhihi Ness zařídila aby v jejím domě byly ubytované členky ženského tria I-Threes . Kde se velice spřátelila s Ritou Marley . Celá Nessova rodina se krátce setkala osobně i s Bobem , koncert sledovali jako VIP členové z bočního podia.

Pro reggae hudebníky byla show toho dne velkým zjevením . Mnozí z nich byly v té době aktivní přímo na novozealandské scéně : Carl Perkins z Welington Aoreawa Reggae Bandu , Toni Tonoti  , DJ Duncan Cambell jehož rozhlasová show na 95bFM pouštěla desetiletí reggae . „Když Bob přišel na podium , mluvil o rovnosti , to mě opravdu zaujalo „ říká Fonoti . Zdůraznil : „Bob je posel , a to je to , co jsem od něj dostal . Byl na misi aby předal své poselství „.

Krátce po koncertě byl v pořadu „Dobrý Den“ odvysílán dokument o rozhovoru s Bobem , stejně tak záznam obsahoval záběry z hraní fotbalu . Fonoti dával pozor : „Byl v teplákové soupravě . Vzpomínám si , že jsem ten rozhovor nahrál na kazetu , ale trošku jsem ho musel upravit z důvodu obsáhlosti patoa , protože jsem nerozuměl vše o čem mluví“  .

V publiku nebyly pouze fandové do reggae hudby . Byl tam každý , kdo se zajímal o současnou hudební scénu , od rockera 60. let Larryho Morise až po budoucího majitele Post-Punkového labelu imona Grigga . Zajímalo je , jestli Marleyho koncert vyvolá nějaký humbuk. Tento koncert přilákal celý kontingent punkových hudebníků , kteří se vzhlíželi v Marleyho outsiderské osobnosti . O těchto lidech zpíval o dva roky dříve ve své skladbě Punky Reggae Party .

Mezi punkery , kteří tam byli byl i Kerry Buchanan z Aucklandské kapely The Tearaways, který si povšimnul gangů na koncertě .“Byl jsem přímo vepředu . „Stáli jsme s přítelkyní uprostřed všech těch chlapů z Black Power , ale v to odpoledne jsme si toho vůbec nepovšimli , protože nebylo žádné strkání , nebyl žádný rozruch , takže jsme koncert viděli v klidu a zblízka „ .

V publiku byl také prodavač v obchodu s deskami Chris Caddich , který se stal šéfem nahrávací společnosti EMI NZ a nyní je hudebním předsedou Recorded Music NZ . „Na co si hlavně vzpomínám“ – říká . „Síla basy ! Reggae je taková basová hudba , a to byl pro mne ohromný šok , když jsem dospíval roky posloucháním kytarových mágů jako Led Zeppelin atd. Kvalita basy byla docela dobrá ,  nebyla tlumená ai nezněla falešně .   Bylo to zcela odlišné všemu , co jsem do té doby kdy slyšel. Úplně mi to vyrazilo dech . Po koncertu jsem začal skupovat všechny nahrávky Islad Records a Virgin Records , které jsem kde objevil“.

[ 518 – 29.11.2021 ] Velmi vzácné !!! video z Massey Hall 1975

Překládám si po večerech , navíc teď se blíží dlouhé zimní večery které už začínají ve 3 odpoledne úplnou tmou , knížku od Vivien Goldman – The book of Exodus , z které tady v budoucnu některé zajímavé úryvky vložím . Dnes ráno jsem ale jako každé ráno zapl YT a vyskočilo na mě video , jak rychle jsem se překvapením probral . Je to už od článku 324 nějakých 9 let , co jsem dával odkaz na kraťoučký zato velmi vzácný záznam. Zde je skladba zachycená celá , v plné délce 10 minut.

V popisku videa jsem se dozvěděl . Jakýsi Frank Jones společně s Danielem Dalym (asi nejspíš z CBS) se rozhodli vydat „alespoň“ úryvek , tuto skladbu I Shot The Sheriff . Bobovo výkon byl velice bezprostřední ( netušim co to znamená v popisku RAW!!!!)  , tančil jako jeho idol James Brown , jak je vidět uprostřed skladby , kdy Bob vezme do ruky kytaru jako pušku a vydá hlasitý ostrý zvuk , jako by byla na šerifa kulka vypálena.

Daly ale také prozrazuje , že má stejně v budoucnu úmysl poslat do oběhu CELÝ KONCERT . CBC – Canadian Broadcasting Cooperation mají tento záznam ve svém archívu. Koncert byl natočen 8.června 1975 . Toto vystoupení už má svůj audio archív z neznámého zdroje , já si ale myslím že se jedná o audiozáznam pořízený z videa . No máme se asi na co těšit !

Bob na konci skladby jmenuje kapelu , tu tvořily : Rita Marley , Juddy Mowatt – bez Marcie Griffith která chyběla kvůli těhotenství , Tyrone Downie , Al Anderson ,Alvin Seeco Patterson a bratři Barrettové.

[ 517 – 3.11.2021 ] Odpočívej v pokoji Seeco !!!

Předevčírem 1.11.2021 zemřel v Kingstonu ve věku 90 let Alvin „Seeco" Patterson , Perkusionista The Waiers . Ačkoli byl ve světě znám jako Seeco , ve skutečnosti se narodil jako Francisco Willie v Havaně 30. prosince 1930 jamajskému otci a panamské matce . Svého rodného jména se vzdal a přijmul umělecké jméno Seeco , což je původně zkomolenina svého rodného jména. Občas se o něm také mluvilo jako o „Willy Pepovi“ . Jako dítě Patterson emigroval se svými rodiči na Jamajku a žil nejprve ve Westmorelandu , kde jeho otec hospodařil , ale poté , co se manželství jeho rodičů rozpadlo , přestěhoval se s matkou do Kingstonu . Jako mladý muž našel Petterson práci jako horník bauxitu. V roce 1957 se však pokusil emigrovat do Spojených Států za lepší prací . Uprostřed jeho přesunu však došlo k havárii vlaku Kendal na Jamajce což ho přijmulo se na ostrov vrátit . Obával se totiž že mezi téměř 200 mrtvými a 700 zrněnými mohli být nějací jeho příbuzní.  Pak už se na emigraci vykašlal a vrátil se do Kingstonu ale i do bauxitových dolů .

V té době se poprvé setkal s dospívajícím Bobem Marleym , který byl o 15 let mladší a také žil v Trenchtownu. Marley zprvu začal Pattersona sledovat hlavně kvůli jeho dovednostem v kriketu. Posléze se ale nesmírně sblížili a vytvořili si pevné přátelské pouto , které vydrželo až do konce Marleyho života .  Patterson Marleyhon povzbuzoval , když začal experimentovat se zpěvem , protože sám získával zkušenosti  v hudební sféře hraním perkusí se slavným calypso umělcem Loydem Fleou . A byl to právě Patterson , kdo poprvé vzal nově vytvořenou kapelu The Wailers do Studia One Coxone Dodda na jejich první konkurz v červenci roku 1964 . Coxone zpočátku The Wailers odmítal , přesto nakonec svolil a výsledkem byl hit singl „Simmer Down“ který zahájil Marleymu kariéru. Ještě v této době pracoval Patterson jako horník v bauxitových dolech.

V roce 1966 , když Marley pracoval v USA , byl Patterson zraněn při důlní nehodě , které způsobil výbuch plynového potrubí . Když se Marley po několika týdnech po této události na Jamajku vrátil , přesvědčil Pattersona aby s prací horníka sekl a začal se živit hudbou. V důsledku toho začal přispívat perkusemi k řadě singlů Wailers . Jeho první známý singl , kde se Pattersonovi perkuse objevily byl Lyrical Satyrical a This Train , který byl vydaný ve vlastním labelu The Wailers – Wail´n´Soul.

Zatímco Pattersonova role v původních The Wailers byla mizivá , časem se intenzita jeho příspěvků zvyšovala . Když však spojení mezi Marleyem Toshem a Livingstonem skončilo , Patterson se stal klíčovým členem nově vzniklé skupiny The Wailers pod Marleyho vedením přispěl každé nahrávce  a živému vystoupení až do konce Marleyho kariéry. Pattersonův vynalézavý styl dodal Marleyho hudbě tradiční hloubku.  Ačkoli nebyl pod žádnou skladbou podepsán , pravděpodobně k řadě Marleyho písním přispěl , včetně skladby Work . Během Marleyho kariéry byl Patterson zřídkakdy od něj daleko. V září 1980 byl s ním když skolaboval v Central Parku a stejně tak s ním zůstal během léčby rakoviny jak v New Yorku , tak na klinice Dr. Isselse v Bavorsku . Po Marleyho smrti žil v Kingstonu a hrál s The Wailers až do 90. let .

- Přeloženo z webu www.reggaeville.com

 

[ 516 – 25.10.2021 ] Bobův Les Paul

Bob možná původně neměl v úmyslu představit reggae masám posluchačů po celém světě . Rozhodně to tak ale skončilo . Tento hudební styl samozřejmě existoval už předtím , než Marleyho jméno ve světě zdomácnělo , univerzálně se ale rozšířil teprve poté , co muzikant z Jamajky jeho houpavý rytmus proměnil v něco naprosto osobitého . Od smrti Boba Marleyho uplynulo skoro 40 let , ale stačí zavřít oči a člověk to pořád před sebou vidí a slyší :Wailers hrají ten svůj úžasný , strhující groove a Bob poskakuje před mikrofonem , v rukou drží svojí oprýskanou kytaru Les Paul Special a kolem hlavy mu poletují dready.

Než si Marley v roce 1973 v Londýně pořídil kytaru Gibson Les Paul Special z roku 1957 , hrál na Fender Stratocaster . Lidé si jej ale spojují právě s nástrojem od firmy Gibson. Marley na něj nahrál všechny své nejznámější velké hity a Gibson jej doprovázel na koncertní turné po celém světě. V průběhu 70.let , kdy se tato kytara ocitla v rukou krále reggae , prošla několika úpravami . Rozhodně to ale nebyly úpravy první . Když si jej pořídil , měla už na hmatníku namísto původních kulatých teček malé perleťové plošky , hlava byla pokryta cesmínovou dýhou a perleťové logo nahradil prostý obtisk s nápisem Gibson . Dále měla nepůvodní mosazný ořech a hlavu lemovanou bílým plastem . Marley rovněž poškozené dřevo v okolí přepínače zakryl velkým bílým plastovým kroužkem . Odstranil také původní pevnou kobylku z jednoho kusu kovu , díry po šroubech vyplnil dřevěnými hmoždinkami a vybavil kytaru laditelnou kobylkou a samostatným struníkem , jako je tomu u modelu Gibson Les Paul Standart.

Takhle pak Marleyho kytara vypadala po většinu času , co na ni hrál . Některé úpravy ale ještě v roce 1979 přidal akustický inženýr a zlepšovatel pedálových efektů Roger Mayer , který nahradil původní pickguard z černého plastu novým aluminiovým a plastový kruh pod přepínačem snímačů vyměnil za oválnou aluminiovou krytku , připevněnou dvěma šroubky . Mayer také Marleymu a kytaristovi Junioru Marvinovi před nahráváním LP Exodus v roce 1977 upravil pražce a seřídil intonaci nástrojů. „Když se do alba Exodus pozorně zaposloucháte , uslyšíte , že Bobova i Juniorova kytara znějí jinak , než na předchozích deskách . Obě lépe rezonují . Jsou v dokonalé harmonii „ , řekl Mayer autorovi těchto  řádků v roce 2004 .Přes všechny úpravy si Marleyho Les Paul zachovsal svoje nejdůležitější součásti – především původní snímače P-90 a masivní mahagonové tělo a krk – a tím také svůj plný a šťavnatý tón . Právě ten , jak můžeme slyšet , pohání prakticky každou skladbu , kterou král reggae počínaje rokem 1973 na elektrickou kytaru nahrál. Marleyho Les Paul Special je dnes ve své definitivní podobě vystaven v Muzeu Boba Marleyho v jamajském Kingstonu.

• Dave Hunter

Článek obsahuje kniha od Richie Unterbergera „Bob Marley a Wailers – Kompletní Ilustrovaná Historie“ , a tímto dalším článkem z ní , ji chci jako výbornou knihu zde propagovat !

 

[ 515 – 21.10.2021 ] Dobová Recenze desky Kaya – část 2

Druhá strana začíná dvojicí písní , které mají společné téma : Ztracený (láska) způsobená nějakým závazkem , jako v „Shes Gone (Ona je pryč)“ - „Moje žena je pryč … říká , že to nemohla vydržet , už nemohla vydržet ten tlak“ . „Misty Morning (Mlhavé ráno)“ - „Existuje jedna záhada , nedokážu jí pochopit : Vydám ze sebe hodně , přijímám méně . Síla filozofie plave mi hlavou – někdy lehká jako pírko ,jindy těžká jako olovo“. „Crisis (Krize)“ náhle přesouvá pozornost z osobního pohledu na obecný . Je zahraná ve velmi klidném rytmu – na B straně singlu „Is This Love“ je její instrumentální verze .

„Running Away (Utíkat)“ je možná klíčová píseň alba . Důležité je jí vnímat jako brutální upřímnost. Marley odpovídá na změny morální (i fyzické) . „Nemám ve svém životě ochranu a nechci žít bez svárů“ a biblická odpověď zní : „Je lepší žít ve dvorku u domu , než v domě plném problémů“ . Dříve už prohlásil : „Každý člověk si myslí – vlastní břemeno je nejtěžší – ale ten kdo to tak cítí , ten to ví , ó Pane“ , tím se mu podařilo shrnout tři , né li čtyři rohy v jeho dilema do textu jediné písně. Marley v podstatě neodpovídá na žádnou otázku . V poslední sloce skladby prohlašuje : „Ne,ne já neutíkám“ . Nemůžu přemýšlet o stavu jeho zranitelnosti , ani pitvat jeho víru , Marley má na to , aby řekl , že ani kámen jeho víry ho nemůže udržet , do něho nikdo nevidí , a to jistě vyžaduje určitou odvahu . Pokud ani to vám nestačí , účinek písně je několikanásobný použitím zpěvaček I-Threes zpívat „obviňující refrém“.

 

Alespoň závěrečná skladba „Time Will Tell (Čas ukáže)“ působí jako oddychovka , aranžovaná akustickou kytarou a Rasta bubny , podobně jako závěrečná skladba na albu Burnin . Je to píseň solidarity ale i prst bodnutý přímo do útrob Babylonu s odkazem : „Myslíš si ,že jsi v nebi , ale žiješ v pekle“.

Ale čas to určitě ukáže . Další Marleyho krok bude zásadní . Druhé živé album nebo – nedej bože - nějaká retrospektivní kompilace moc nevyřeší , pouze udrží – nic nerozhodne . Je to tak , že Kaya odráží portrét jako „zotavující se“ a „přehodnocující“ , ikdyž občas s určitým stupněm nepohody . Ale přestože Marley má „tolik co věcí , co říct“ , stále je jen tolik způsobů , jak je říct. Zajímalo by mě ,jak dlouho si dokáže udržet úroveň a intenzitu své práce . Možná že dlouho.

- Angus MacKinnon

[ 514 – 14.10.2021 ] Dobová Recenze desky Kaya – část 1

Napsal pro časopis New Musical Express Angus MacKinnon – vydáno 18.března 1978 .

Tak je zde opět jaro a já jsem opět připravený dát vám nový hudební tip. Po roce jsou tady opět The Wailers s novým albem. Ale sakra , stále prší , tak snad i dneska nebude slejvák , takže všichni rádi sáhneme po „Kaya“ , protože se nestále mění srážky zahrnující střídání teplých a studených front. A stejně takové je toto album – týká se těchto dvou extrémů – na jedné straně relaxace , na druhé agitace. Tolik k meteorologii . Jak nedávno poznamenal Bob Marley , „Kaya“ je „odpočinkové místo“ , je čas pro uvolnění nálad a poté všechno zhodnotit.

Ve skutečnosti je to pochopitelné , Marley vynaložil veškeré své úsilí , aby se zřekl jakékoli starosti o politickou situaci a stranické boje na jeho rodné Jamajce- to ale nezajímá blázny kteří ho chtěli zastřelit – nemluvě o tom , že si Marley jako superhvězda vybírá daň v mé hudební recenzi .

Vzhledem k tomu , že většina skladeb desky Kaya byla zaznamenána současně jako deska Exodus (jen několik měsíců po pokusu o atentát ) , to nepovažuji za příliš překvapivé. Přesto že , mezi oběma stranami desky není zřetelně nakreslená tak ostrá čára , jako při poslechu desky Exodus. Zde jsou odstíny spíše jemnější. Milostné písně jsou na obou stranách , ale týkají se velmi odlišných témat.

Úvodní skladba „Easy Skanking“ je příjemná skladba okořeněná kytarou Juniora Murvina .Marley zpívá : „Omluvte mě , musím si zapálit svůj spliff – Dobrý Bože , musím se zvednout – z reality se prostě nemůžu unést – proto raději zůstanu u toho riffu“ . Možná mi něco uniklo , ale nemohu pochopit , co přesně myslí Marley realitou – spliff nebo riff ?

Kaya , Sun Is Shining a Satisfy my Soul jsou staré skladby , poprvé nahrané v produkci Lee Perryho , na této nové desce jsou spíše melodicky výraznější .  „Kaya“ je píseň o bylině se svěží melodií a „Sun Is Shining“ je o někom , kdo je týden zamilovaný. Dosud platilo : staré = dobré  . Avšak verze „Satisfy My Soul“ je divná a vzbuzuje dojem že Marley trvá spíše na svých starých písních . Mírný rytmus udržuje bubeník Carlton Barrett což je účinné . Přesto ale z originální nahrávky cítím srdečnost , tady plamen chybí.

Teď jste ale obeznámeni s novým hit singlem „Is This Love“ ! Marley může své milostné písně hodnotit jako snadnou hru , přesto je naplňuje vřelostí , soucitem a obecným zájmem o ženské . Zde , stejně jako kdekoli jinde , je Marley vytříbený ve svém umění do výjimečné čistoty . Pocity , které vyjadřuje , jsou často tak jednoduché , tak přímočaré , naplněny pozitivními emocemi. Schopnost zkrášlit banalitu je vzácný dar a jen škoda toho , kdo Marleymu nenaslouchá . Drobnost , ale pravdivá že ? Tím bych zakončil první stranu desky .

 

 

[ 513 - 6.10.2021 ] Wonder Dream ´75

Tento koncert se konal 4.října 1975 v Národním Stadionu v Kingstonu na Jamajce . Hlavní hvězdou byl Stevie Wonder . Byl to benefiční koncert pro nevidomé , je zajímavostí , že byl poprvé představen v zemi Třetího Světa .

Vystoupit zde měli původně Harold Melvin & The Bluetones , kteří ale nejvili o vystoupení zde zájem a vůbec na Jamajku nepřijeli . Na jejich místo byly tedy přizváni The Wailers .

Koncert je někdy propagovaný pod názvem Reunion Show , protože to bylo vůbec podruhé v tomto roce , kdy společně na podiu vystoupily původní členové kapely. ( Poprvé tomu bylo 8.března 1975 kdy společně vystoupily také v Národním Stadionu , tentokrát na společném vystoupení s The Jackson Five.)

Na závěr vystoupení Stevieho Wondera , vyzval Stevie Boba aby přišel na pódium a společně zazpívali skladby „I Shot The Sheriff“ a „Superstition“ . Po koncertu Stevie na pódiu ukázal šek s 23000 USD jako jeho dar pro Armádu Spásy. Dalším pozoruhodným momentem bylo poslední představení prvního Bobova hitu „Simmer Down“.

 

 

[ 512 – 25.9.2021 ] album Confrontation

 

článek na toto téma jsem opsal z knihy Ritchieho Unterbergera – Kompletní ilustrovaná historie Boba Marleyho a The Wailers , z důvodu mé propagace této výborné a kvalitně sepsané knihy

 

Kdyby Marley žil , Confrontation se mělo jmenovat třetí pokračování zamýšlené trilogie alb , navazující na již vydané desky Survival a Uprising . Vydat v této situaci album s tímto názvem bylo zavádějící , protože se nemohlo jednat o kompletní LP Confrontation v původně zamýšlené , ale dokonce ani v jakési rozpracované podobě . Místo toho deska obsahovala deset nepoužitých nahrávek z posledních let Marleyho života , včetně několika záměrně odložených demosnímků , které se (s odlišnými vokály) objevily na poněkud přehlížených singlech z konce 70. let . Některé vokální a instrumentální party byly dotočeny až po Marleyho smrti . Skutečné album Confrontation , jež mělo uzavřít plánovanou trilogii , nikdy nespatřilo světlo světa . To stávající jej těžko mohlo nahradit.

LP Confrontation nicméně nabídlo poměrně slušnou kolekci skladeb , ikdyž se sotva mohlo rovnat Marleyho regulérním albům. Úroveň většiny písní se materiálu na deskách Survival a Uprising podobala , případně za ním příliš nezaostávala . Většina z nich má příjemnou , nenucenou atmosféru , možná i proto , že nahrávky nevznikaly jako součást albového projektu s určitou náladou . Píseň „Buffalo Soldier“ inspirovaná výrazem pro černošské vojáky sloužící ve druhé polovině 19.století v americké kavalérii vystoupala až na čtvrtou příčku britské hitparády.

„Album působí poněkud nesoustředěně“ upozorňuje Rolling Stone . „Písním jak se patří místy velmi působivě dominují Marleyho chraplavě útěsný pěvecký styl a nenapodobitelné frázování. Elektrifikující atmosfétu Wailers pod jeho taktovkou a až magicky reagující vokální trio I-Threes však žádnými dohrávkami prostě nahradit nelze. Na LP Confrontation najdeme spoustu drobných potěšení jako písničku „Jump Nyahbinghi“ , působivou hloubku „Buffalo Soldier“,až gospelovou naléhavost „Rastaman Live Up“ - a celek je navíc cenným ,vítaným dokumentem . Ale magii Marleyho bohatého hudebního odkazu je lepší hledat na jeho předchozích deskách“.

 

„Marleyho tvorba začala být ke konci poměrně nevyrovnaná , ale písně na Confrontation jsou silné, působivé,“ píše Don Snowden v recenzi pro Los Angeles Times . „Texty odrážejí bojovný , spirituální postoj a ve zpěvu zaznívá drsná vášeň . Wailers melodie podkládají sevřenými , disciplinovaně aranžovanými rytmy .Confrontation není nejlepším albem v diskografii Wailers , ale cenným příjemným doplňkem . Velká část jeho přitažlivosti nepochybně spočívá v možnosti znovu si vychutnat čerstvou , vitální muziku jednoho z těch vzácných umělců , kteří měnili a utvářeli vývoj populární hudby .Milovníci hudby Boba Marleyho a Wailers mohou tohle LP bez uzardění přidat do své sbírky.“

 

LP Confrontation bohužel příliž nenapovědělo , jakými směry by se Marley dál ubíral. „Když jsme dokončovali Uprising a chystali se na Confrontation , měli jsme v úmyslu dělat hudbu ve více afro-jamajském stylu, aby se mnohem více blížila s nyahbinghi bubnování“, vzpomíná Family Man v knize Wailing Blues . „Hodně jsme o tom s Bobem mluvily“.

[ 511 – 2.9.2021 ] Reggae – tak chutná veselá hudba

Pro časopis Rock On napsala Susane Moore

Bob Marley se svými the Wailers zahráli o víkendu čtyři koncerty v Sydney a zanechali za sebou vřelou náklonost k reggae .

34 letý Jamajčan který vypadá jako Západoindická verze Rasputina , inspiroval osobním charizmem své hudební poselství , tak charakteristické pro reggae .

První koncert v Hodern Pavilonu byl plný chutí mezinárodního reggae , poprvé ale snad ne naposledy . Od chvíle kdy se červeno – žluto – zelené turbany zpěvaček začali zahalovat do kouřového oparu , následovali na pódium přicházet i ostatní členové kapely The Wailers , bylo jasné , že se děje něco mimořádného .

 

Marley odstartoval s písničkou Positive Vibration , která strhla jeho výkon . Ikdyž je  Marleyho motivací Rastafariánské náboženství , je maskovaný hudbou bez agrese , která se projevuje na jeho koncertech . Míchal skladby ze svých posledních alb , vybral si skladby jako : I shot The Sheriff , No Woman No Cry , Running Away , Lively Up Yourself a nebo také Is This Love.

Je to jednotná hudba která je tak uklidňující s výborným aranžmá , harmonická , příležitostná kytarová sóla která rozproudí krev , takové je jeho reggae .  

[ 510 – 22.8.2021 ] „Legenda mezi námi“ Vzpomínky na Boba v Minneapolis

Jamajská Ikona v 70. letech třikrát nadchla Twins Cities , bohužel ale zde nevykonala svůj poslední koncert .Zdá se , že si všichni nejvíce pamatují jeho pohyby . Jak skákal , kymácel se a házel divokými dready k hudbě , kterou ztělesňoval . Samozřejmě si lidé pamatují všechen ten kouř , on a jeho parta určitě neměli ve své době problém v Americe nějakou trávu sehnat..

Existuje pár příběhů lidí z Twin Cities , vzpomínají na to jak byl uchvácen výhledem na řeku Mississippi a jak si udělal čas , aby lidem na ulici ze své „limuzíny“ na kytaru zahrál nějaké demíčko.V letech 1976 a 79 hráli Bob Marley and The Wailers v Minnesotě . V říjnu 1980 se zde měl ukázat znovu ale tuto pouť mu rakovina navždy překazila . Ti kteří měli to štěstí , že ho v tomto krátkém časovém období viděli osobně se shodují , že do a od té doby nikoho tak charismatického neviděli.

„Byl prostě elektrizující“ řekl Don Hughes . „Bylo vidět ,jak byl ponořen do hudby , zdálo se , že jeho hudba pochází z jiného , hlubšího místa“. „Pamatuji si , že rozhodně velice zvláštně na mě působil“ souhlasil Ryan Cameron , který tehdy pracoval v obchodě s deskami v Musiclandu , později rozjel svůj projekt „Let It Be Records . „Byl opravdu inspirativní , k mému úžasu“.

Jistě by bylo super , chlubit se vystoupením Jimmiho Hendrixe v Minneapolis roku 1968 , nebo taky koncert Buddy Hollyho na zimní párty v Saint Paul Prom Ballroom v roce 1959. Na rozdíl od těchto dvou brzo zesnulých rockových legend se však Marley stal významnou politickou silou po celém světě ( zejména v Africe) a také náboženskou osobností.

„Hudba z Jamajky – která mění Rock“ psali novinové titulky na debut Boba Marleyho a The Wailers v Twin Cities – 13.května 1976 v Orchestra Hall.  Cena vstupenek od Walker Art Center byla známkou toho , jak tady byla stále reggae hudba na okraji zájmu . Vstupné stálo 3,50 USD plus 0,50 USD jako manipulační poplatek. Datum padlo mezi koncerty v Chicagu a St.Louis uprostřed jejich turné k nové desce Rastaman Vibration. Skladby zmíněné desky se promítli na track listu , včetně War , Positive Vibration , Rat Race ale také Crazy Baldhead.

Hudební kritik Michael Anthony  musel ve své recenzi v Minneapolis Tribune vysvětlovat , co vlastně reggae je a citoval: „Víte tam škrábe rytmus kytara a jsou dredatí“ . Přesto ale i celkem prozíravě předpověděl : „Pokud někdy reggae hudba prorazí v Popové hudbě , určitě to bude charismatický Marley , kdo za to bude zodpovědný“.

30. května 1978 show v Northropu která podruhé přilákala větší část afroamerického publika , jeho předskokani byly Little Anthony and the Imperials. John Bream ve své recenzi kritizoval Marleyho přechod od melodií „utrpení a politického osvobození“ k melodiím „láska a bezstarostnost “ , což byl tehdy symbol nově vydané desky Kaya . Přesto Beam ale připustil : „Bylo povznášející na show vidět společného ducha , jak překračuje kulturní bariéry“. Kritik po show měl možnost se s Bobem setkat osobně . „Seděl na gauči , kouřil poměrně velký joint , škoda že při našem rozhovoru jsem mu hodně špatně rozuměl , s míchal s angličtinou strašně velké množství příšerného jamajského dialektu „.

Další hudební kritik získal možnost s Bobem promluvit těsně po třetím vystoupení v Twins Cities – Martin Keller – 15.listopadu 1979 v Northrup Auditorium , kde předskakovala soulová zpěvačka Betty Wrightová. Keller vzpomínal ,jak ho Marley velmi zaujal . „Byl velmi přátelský , vstřícný a stejně charismatický jako na pódiu“. Tento rozhovor fotil hudební fotograf Greg Helgeson , který se taky zapojil do diskuze klábosilo se hlavně o bibli , kde jak vzpomíná „ Bob byl velmi výřečný“ , a dodal: „Byl to velmi inteligentní člověk s velkým smyslem pro humor“.

Později doprovázel Boba na autogramiádu v muzeu voskových figurín na Lake Street v Minneapolis . Bob se zde nakonec zastavil i v hudebním obchůdku když uslyšel že se tam hraje živá muzika . Bylo to malé vystoupení pro málo lidí kde hráli zaměstnanci obchůdku , to se Bobovi líbilo , výsledkem bylo že mu hudebníci darovali jako suvenýr trubku z místní hudební továrny.

 

Tyto příběhy jsou pouze výběr z několika důvodů ,proč je možné uvěřit , že se Bobovi Marleymu v Minnesotě líbilo . Po své třetí show si opět Northrop Auditorium zarezervoval i na rok 1980 . „Měl jsem lístky do první řady“ bědoval místní bubeník a fotograf Michael Reiter.

„Myslím si , že dnes by byl Bob Marley ohromen , kdyby viděl kolik karibských přistěhovalců žije nyní v Minnesotě , což překvapí i mnoho umělců kteří se sem někdy dostanou“ řekl Lynval Jackson. Také však zdůraznil , jak univerzální je reggae hudba a jak se univerzálními stali Marleyho texty od doby , kdy je poprvé zazpíval tady v Minnesotské divočině .

„Písně , které tehdy zpíval , jsou stále ty které lidé budou zpívat slovo od slova. Dodnes mají stejný význam jako tehdy“

Zdroj : www.startribune.com

 

[ 509 – 7.8.2021 ] Marley jako vrchol Cardiffské akce

Bob Marley a The Wailers jsou prezentováni jako hlavní tahák pro West Coast Rockovou show která se koná v sobotu 19. června (1976) na fotbalovém hřišti Ninian Park v Cardiffu. Jak bylo oznámeno minulý týden , událost byla původně naplánována na sobotu 5. června , ale musela být odložena na zítřejší večer kvůli pozdnímu odstoupení kapely Stephena Stillse z akce . The Wailers přicestují přímo z jejich čtyř-denní šňůry vyprodaných vystoupení z Hammersmith Odeon v Londýně , která skončila předevčírem večer .

Pokud máte ještě vstupenky již koupené na zrušený termín 5.června , vůbec to nevadí o peníze nepřijdete, budou na tuto akci 19.června platit . Nové si lze ještě na akci zarezervovat poštou na adrese Turtic Entertainment 6 Guildhouse Street v Londýně. Cena vstupenky je 3,50 £ za lístek .

Pro New Musical Express napsal Derek Johnson

[ 508 – 1.8.2021 ] Marleyho hity „Survival“ v Harlemu

NEW YORK – Čtvrteční večer v Harlemu lidé nadšeně proudí do divadla Apollo na 125 ulici . Na Marleyho premiéru čekají mimo fandů i redaktoři z hudebních časopisů a fotografové ale také se koncert bude živě vysílat v rádiovém pořadu Press Night ve stanici CBS (kanál 2) . Marley hraje v Harlemu , v kulturním centru černošské komunity v USA.

Říkalo se , že reggae nepronikne do Harlemu v srdci černošské komunity , ale je to ve skutečnosti problém nahrávací společnosti Island Records , že se nikdy neobtěžovala , zde kapelu propagovat . Také se říkalo , že bělochy reggae pro jeho špatnou pověst nebude zajímat . Výsledkem je vyprodáno ve všech sedmi Harlemských vystoupeních .

V úvodním dějství B. Wright svým úvodem lidi nadchl , každý už ale vyhlíží krále reggae . Světla pomalu zhasínají . Family Man udeří na basu první tóny , objevuje se Marley a jeho masivní lokny , třesoucí se ze strany na stranu . Lidé začínají tleskat . Bubny i klávesy a perkuse se sehrávají v melodii a Bob začíná zpívat .

„ Ve vzduchu vane přirozená mystika – pokud teď pozorně posloucháš , tak ji uslyšíš – mnoho dalších bude muset trpět – mnoho dalších se nebude tě ptát , proč ?“

Všechny oči v publiku s úžasem sledují jak postavou malý Bob se svým obrovským charismem ví , jak se má pod světly chovat .

„Jejich břicho je plné , ale my hladovíme – hladový muž je rozzlobený muž“

 

Teď zpívá v rytmu i publikum , v rytmu který neustále roste . V době kdy přijdou na řadu další dvě skladby I shot the Sheriff a Concrete Jungle dav mává do rytmu rukama i houpe hlavama , rytmika je pevná . Hudba nabírá na obrátkách , zvuk basové linky je propletený s třemi kytarami , klávesy se prolínají s perkusemi a k tomu výrazné hlasy vokálních zpěvaček Rity Marley a Juddy Mowatt .

„Při přepadení lidi křičí – souhlasíme s tím co dobře víme – Nesouhlasíme s tím co nám říkají – Nejsou ignoranti , já ano ! „ .Toto je hudební poselství které se dá v hudebním světě kritizovat , je to první živý sestřih nového alba Survival . Toto album bylo nahrané v novém nahrávacím studiu Tuff Gong v Kingstonu na Jamajce . V krátkém telefonním rozhovoru Bob poznamenal : „Snažíme se založit nahrávací společnost profesionálního typu zvuku , snažíme se získat veškeré vybavení , které vidít všude jinde běžně , je to studio lidí , což znamená , že na tom dělají lidé .“

-autor i vydání článku neznámé

 

[ 507 – 23.7.2021 ] Bob Marley na Mírovém koncertě

Jamajka – Nejlepší kapely reggae hudby se shromáždily na jednom pódiu , s titulkem Bob Marley vystoupil na Mírovém koncertu (Příhodně pojmenovaném „One Love“) v Kingstonském Národním stadiónu 22. dubna. Stadion byl obklopen policií s výbavou proti výtržnostem ale i jamajskou armádou . K žádnému násilí naštěstí nedošlo . Odhadem se tohoto koncertu zúčastnilo přes 30.000 lidí – včetně armády a policie ale také více než sto členů různých světových novinářů včetně televizních štábů ale také různých světových osobností.

Koncert byl maratón , který trval nepřetržitě od 17:00 h do 2:00 h ráno a devět hodin hrála nepřetržitě reggae hudba . Mezi umělci kteří zde vystupovali byli :Bob Marley , Dillinger , Athea a Donna , Big Youth , Peter Tosh , Ras Michael , Mighty Diamonds , Culture , Inner Circle , Beres Hammond a Dennis Brown. Jediné zklamání způsobil Bunny Wailer který z osobních důvodů (prý z pověrčivosti ) se rozhodl nevystoupit.

Rocková superstar Mick Jagger který stál ve V.I.P. zóně sledoval , jak Peter Tosh uprostřed svého vystoupení se pustil osobním útokem do předsedy vlády Michaela Manleyho , který seděl ve třetí řadě od pódia. Tosh hovořil o běžných problémech jamajčanů , prohlásil : „Chci pro všechny stejná práva , nechci mír , chci spravedlnost „ . Nachvilku se zdálo , že v hledišti tyto slova vyvolali určité napětí , když si toho Peter všiml , raději změnil téma na diskuzi o výhodách marihuany , když posléze  spustil svůj prostest-song „Legalize It“.

Bob Marley byl ve své nejlepší formě , fascinující , vychytralý , napůl bujarý a napůl trýzněný – pohyboval se na jevišti se stejnou ladností , jako například již zmíněný Mick Jagger . Uprostřed vystoupení požádal premiéra Michaela Manleyho a jeho odpůrce vůdce opozice Edwarda Seagu , aby si přišli podat na jeviště na důkaz míru ruce. Opravdu se tak stalo , když tito vůdci politických gangů stáli na jevišti držící se za ruce , když Bob Marley hlásal trvalý mír.

Zpráva z koncertu byla jistě sdělena lidem ve městě , kde po půlnoci už nikdo , natož nějaký turista po půlnoci nevychází ven. Přesto těchto 30 000 lidí šlo svobodně , mírumilovně a vesele hlavní ulicí v Kingstonu , do svých domovů , plni optimismu že už nastane vytoužený mír.

 

 

• Vydáno v časopise BLACK AMERICAN 10 května 1978

 

[ 506 – 7.7.2021 ] Marley mluví o Reggae a Rasta

Pro časopis Journal News – vydáno 9.7.1976 Rozhovor vedl s Bobem Mary Cambell.

Reggae toto slovo pochází z hitu jedné písničky z roku 1968 – zatím není velkým segmentem populární scény v Americe . Nahrávky Boba Marleyho a The Wailers se však velmi dobře prodávají . Jejich nejnovější deska Rastaman Vibration se naposledy v červnu v americké hitparádě umístilo na krásném 14. příčce a stále tímto žebříčkem jistě bude stoupat.

Říká se , že američané nemohou na reggae tančit a také že rytmus reggae se nehodí na žádnou diskotéku. V této hudbě jsou neustále slyšet bubny a hlasitá basa , rytmus není tak výrazný avšak znatelný . Marley říká , že není pravda že by američané na tuto hudbu nemohli tančit . Na šestitýdenním turné po 18 městech , ve svém čtvrtém americkém turné po USA říká : „Pokud mají lidé dostatek prostoru , tak na reggae tančí. Pokud přijdou do divadelního sálu a postaví se na svá místa , vlní se a to je paráda. Kapela jede stylově a vy se uvolníte . Na reggae musíte umět improvizovat , tancovat si může každý jak chce . Je to jako u vaření – každý kuchař se od toho druhého liší.“

 

Marley sedí na židli ,přitom se na ní houpe , ve velkém hotelovém pokoji , debatí s několika členy The Wailers , v pokoji je i pár žen , které právě vaří nějaké pronikavě vonící jídlo a kolem běhají děti. „Mám rád kolem sebe malé děti – přinášejí požehnání“ říká . Přesto jeho děti na turné sebou nemá , Momentálně na otázku kolik dětí má – odpovídá sedm .

Na Jamajce odkud Reggae pochází se teď hodně hraje Dub hudba . To je pouze kytara , bubny , basová rytmika bez zpěvu. Tato hudba je spíše k tanci .

V roce 1974 měl Eric Clapton velký úspěch s Marleyho písní I Shot The Sheriff . Proto spoustu hudebníků ,kteří nejsou jamajčany odešli nahrávat reggae do Kingstonských studií , někteří z nich byly hojně kritizováni za to , že dělají z reggae hudby komerční hudbu v USA.

Marley nekritizuje žádné tyto umělce , nekritizuje ani Calypso . „Jo člověče , já zbožňuji Calypso , mám rád veškerou hudbu , určitě se mezi nimi najdou špatní i dobří lidé jako všude , mezi mé oblíbence patří kapela The Mighty Sparrow . Calypso se v rádiích na Jamajce skoro vůbec nehraje , hodně ho je ale slyšet v hotelových apartmánech kde ho hrají komerčně pro turisty. Je to dobrá hudba jako každá , vznikla pro lidi.“

Marley který je členem Rastafariánské sekty říká : „Haile Selassie je všemohoucí , pochází z Afriky , celý svět by se měl od Afriky učit . Dokud si všichni neuvědomíme že civilizace začala v Etiopii a my lidé jsme se odtud rozmnožili do celého světa , budou války a svět bude ve zmatku. Mějme úctu k Africe a nalezneme klid . Ďábel vám bude tvrdit , že k Africe nemůžeme mít vztah , aler musíme ho přestat poslouchat , co říká. Lidé všech ras se musí naučit pracovat společně“.

Některé z Marleyho písní hovoří o Rastafariánství jiné o slumech na Jamajce . Skladby jsou vždy o situacích které autor zachytil na Jamajce , ale dají se přirovnat i k situacím které se dějí jinde . Lidé trpí všude , v každé zemi,městě , ghettu .

 

Tahle kapela má už na kontě velmi dobře prodávané Živé Album v Anglii , Marley by album chtěl brzy vydat i v USA. Brzy říká , ale teď bude zase cestovat na turné do Anglie. Je mu 30 a říká :

„The Wailers už hráli naživo mnohokrát , dříve než jsme kapelu poskládali , pracovali všichni hudebníci zvlášť , zpočátku se zpívalo bez hudebních nástrojů , nic se nezměnilo , zpíváme stále.“

Spoustu hudby kterou kapela hraje složil Marley , ale ne vždy , říká :

„Napsal jsem jen některé ze svých skladeb . Lidé jsou na jamajce velmi kreativní ,proto dělám i na písních které složil někdo jiný . Rád nahrávám . Mám rád hudbu stejně tak jako rád mluvím s hezkou ženskou . Mám rád všechno, co je dobré . V mě skupině jsou lidi v pohodě . Máme právo se dobře bavit , víš! Bůh to je pozitivní vibrace . V každé živé bytosti existuje něco dobré , tomu věřím. Je teď doba , aby lidi našli svého boha , dali to najevo a žily v pohodě“.

 

[ 505 – 17.5.2021 ] „Hitler , Müller , Backenbauer „ - část 2

Před koncertem v Offenburgu byla kapela ubytována v malém zámečku v Ludwigsburgu.

Vystupování v německých provinciích v sedmdesátých letech s půl tuctem černochů s dlouhými dready přirozeně způsobilo velký rozruch , když si kapela šla do zámeckého parku zahrát fotbal , všichni s jointem v ústech , svatební hostina která se zrovna v zámečku také konala , všichni zírali.

Nehrálo se na góly , ale kopali si míč v kruhu . Na chvilku jsem si zakopal taky , ale po hodině a půl jsem byl vyčerpaný. „Člověče – budeme hrát celé hodiny“ - řekl mi Family Man . Čím dýl hráli , tím míň se míč dotýkal země . Nejvíc z toho byly ohromeni muži ve smokingu a ženy v šatech , kteří se shromažďovali ve skupinkách na terase , aby sledovali exotickou podívanou . Svatební hosté byly nejvíce překvapeni , že při kopání kouřily – je dobře že nevěděli o co jde.

Po zrušeném koncertu v Offenburgu byl další zastávkou Düsseldorf . V autobuse se mě členové kapely ptali , co znamená Východní a Západní Neměcko . Když jsem jim o tom řekl a taky jsem mluvil o Berlínské zdi , hranici smrti , někdo v dáli zakřičel „zeď padne“ . Byl to však rok 1976 a nic nenasvědčovalo tomu , že by se tak někdy stalo. Když jsem začal tvrdit , že tomu nevěřím a nikdy k tomu zřejmě nedojde , Bob řekl „Neboj se zeď padne !“

Marley mi na této cestě ukázal že je v něm prorok . Když policie zrušila koncert pod širým nebem v Offenburgu , protože na představení měli povolení pouze do 22,00 , reagoval naprosto klidně . „To je systém , nevadí“,řekl „Všechno bude v pořádku . Vyhrajeme , protože pravda je na naší straně. Němci budou také tančit na pravdu , protože pravda je reggae.“

Dokonce i tehdy na mě působil že ví o čem mluví . V druhé polovině 70.let se reggae stalo nesmírně důležité pro vývoj hudby po celém světě . Největší podíl na tom měl právě Marley , který byl až do své smrti neúnavný na hudebně misijní cestě .

 

Rozhodně asi nebylo snadné žít život Boba Marleyho , který byl oslavován jako mesiáš reggae . Jak zvládal tlak jako velvyslanec Jamajky a vlastně všech utlačovaných černochů po celém světě.

11.května 1981 mi zavolal přítel aby mi sdělil „Bob Marley je mrtvý“ . Čekal jsem to , protože v posledních měsících byl v klinice na léčení v Německu. O několik týdnů dříve mi nahrávací společnost nabídla , abych s ním provedl poslední rozhovor . Odmítl jsem to . Nechtěl jsem stát tváří v tvář odsouzenému muži a zeptat se ho na pár posledních slov. To jsem prostě udělat nemohl.

Moje první myšlenka , když jsem slyšel o jeho smrti v 36 letech byla : Asi to tak muselo být , protože byl tak vyčerpaný a jeho tělo bylo proti rakovině bezbranné . Bob Marley zpíval lidem svou duši po celá ta léta a nakonec mu nezbylo nic , co by drželo tělo pohromadě. Rád na rok 1976 a na něj vzpomínám .

[ 504 – 13.5.2021 ] „Hitler,Müller , Backenbauer“ - část 1

zdroj : achív https://www.spiegel.de/

Fotbal , kouření a koncerty ! V roce 1976 Bob Marley poprvé cestoval po Německu . Vždy po jeho boku ! T.Schwaner (na fotce s Bobem)  – hudební novinář si pamatuje biblické lekce v autobuse , fotbal v hotelové zahradě i zjevení Boba Marleyho v hotelovém pokoji.

Vždy se chlubím – Živé album prvního evropského koncertu Boba Marleyho je nahrávka, kde jsem jako první z mnoha jeho koncertů byl. Toho večera v Lyceum Ballroom dne 19.července 1975 mi bylo 30 let a nějakou dobu jsem pracoval jako novinář v hudebním časopise „Sounds“ . Byl jsem v publiku a s kamarádem jsme čekali na zahájení koncertu s takovým postojem – Uvidíme co s toho bude.

Pak přišel na pódium Bob „Pochází z Trenchtownu z Jamajky – Bob Marley and the Wailers“ byly upředstaveni hlasatelem. Byly jsme lapeni od první sekundy koncertu až do konce . Marley během celého vystoupení jen stěží něco řekl. Spojení mezi ním a publikem fungovalo tak nějak beze slov , dalo by se říct , fungovalo to jako chemie . Skoro jsem se rozplakal ,když jsem uslyšel skladbu No Woman No Cry , ta hudba se mě nějak dotkla . Je to první živé album které Bob vydal a můžete z něj opravdu poznat , jak byly všichni nadšení.

O rok později mělo přijít jeho první koncertní turné po Německu , a já jsem mohl jako V.I.P. doprovázet kapelu celé tři dny v autobuse. Stanice byly Offenburg, Düsseldorf a Hamburk (krátký videoklip-viz ukázka). Cesta začala v Mnichově , kde jsem se šel Bobovi představit , zeptal jsem se ho , co ví o Německu . Jeho odpověď zněla : „Hitler, Müller , Backenbauer“ .

 

Musím říct , že mi zprvu bylo velmi obtížné se s Bobem bavit. Ačkoli s novináři se snažil mluvit způsobem , aby mu dobře rozuměli , stejně ale mluvil s těžkým jamajským přízvukem. Jeho konzumace marihuany navíc nevytvořila tu správnou atmošku k rozhovoru. Pravděpodobně byl z 90% ve svém světě , to byl jeho normální stav. A tato strnulost mi pravděpodobně bránila v tom , abych kladl otázky které byly čistě racionální . Cítil jsem , že v tomto stavu není racionalita na denním pořádku.

V autobuse seděl Bob vždy úplně vepředu. Já jsem byl vždy většinu času vzadu a povídal si s klávesistou Tyronem Downiem a Nevillem Garickem . Nevile hrál v kapele občas na tradiční bubny , jeho hlavní práce ale byla vymýšlet obaly alb. Kapela měla sebou také svého vlastního kuchaře. Michael byl zodpovědný za vaření zdravých „Ital“ jídel , které striktně připravoval podle rastafariánských pravidel . Například tzv. „Irský mech“ byla šťáva ve které byly obsaženy mořské řasy . Tenhle želatinový nápoj se podával teplý z termosky , při zchlazení zgelovatěl , chutnalo to ale velice příjemně. Poté se kuchař Michael pustil do předčítání z Bible . Všichni se kolem něj shlukli , Michael otevřel náhodně knihu a stránku či dvě z ní přečetl , ostatní pak text dlouze společně probírali .

[ 503 – 12.5.2021 ] Dreadlock über Deutschland 1976

Ano stala se taková věc , na koncertě se určitě sešla veškerá černošská populace z Düsseldorfu , prosperujícího města obkročující se nad Rýnem , ano všech dvacet černochů. Ve většině případů se jednalo o černošky . Vypadalo to jakoby čekali na své milé od americké základny Air Force , ale byla zde i hrstka přímo jamajčanů kteří do Německa utekli za prací .

Mezi vzrušeně tleskající lidi před pódiem je těžké uhodnout , kdo je odkud, ozývá se jak němčina , angličtina i jamajské hlášky poletují davem , několik yardů před našimi hlavami. Marley je středem stage , oči zavřené , kvílející do mikrofonu „Vstaňte a braňte se ,za svá práva“ , udeřil pěstí ve vzduchu a rozhazuje svou hřívu ze strany na stranu , dav řve , kapela hypnotizuje a pulzuje. Rytmus se téměř nepostřehnutelně vlní a najednou se rozjede úplně jiný rytmus , který Marleyho hlas udeří kupředu , když zvedne zasažené paže „Dokud nebude filosofie , která drží jednu rasu nadřazenou a druhou podřadnou …. a úplně … zdiskreditovanou … opuštěnou … bude válka!!!“

Jak udeří poslední slovo , dav se rozruší . Jedna z černých dam za mnou spadne z židle na zem , pohledný blonďák co stojí po mé pravici ihned přiskočí dámě na pomoc. Vypadá přesně jako vystřižený z nacistické propagandy , úplný árijec.

Sám Marley se zdá být v transu , když zpívá další sloku : „A dokud barva lidské kůže nebude mít větší význam , než barva jeho očí“

Napadá mě , že právě teď se na světě asi nenajde žádný jiný umělec , který by poskytoval tak velký dojem pro světovou mládež . V šedi běžných dní nikdo na pódiu nekřičí o politickém a duchovním uvědoměním . Ne v tomto roce 1976 . Každý je příliš zaneprázdněný svými starostmi . Až na Boba Marleyho !

- Neil Spencer pro časopis New Musical Express , vydáno dne 19.června 1976

[ 502 – 30.4.2021 ] Santa Monica 1976 – dobová recenze časopisu SOUL NEWS

Na nedávném koncertu Boba Marleyho and The Wailers v Santa Monice se stalo moc věcí , čekala se naprostá pohroma . Původně se měla show uskutečnit v Shrine Auditorium , které se nachází na opačné straně města , asi 20 mil daleko . Ikdyž k propagaci nového místa bylo vynaloženo celkem dost úsilí , jistě se na něj nedostali všichni kteří chtěli. Na poslední chvíli bylo totiž rozhodnuto , že se místo odehrání koncertu změní na Civic Auditorium , důvodem bylo , že v Shrine Auditorium nebylo skoro žádné místo k sezení , jen malý plácek velmi daleko od podia. Další věcí bylo zdražení lístků z původních 4,50 USD na 6,50 USD ( ti co měli lístek na předešlé místo si museli 2 USD ještě doplatit).

„Koncertní sezení“ - to fungovalo velice dobře pro zahajující sestavu – předskokany The Little Anthony´s . Krom jejich pomalého rytmu kapela znějla jako teenageři z 50tých nebo 60tých let , zahráli pár svých hitů a ještě se s přídavkem vrátili .

Tento večer byl ale zaměřen hlavně na Boba Marleyho and The Wailers , když se The Little Anthony´s odporoučeli z podia , vlna davu se ihned přihrnula k podiu , přesto všechny pohltila vlna lidskosti , nevznikali žádné konflikty.

 

Když se Marley objevil , dav doslova šílel. Navzdory opakovaným výkřikům „posaďte se !!!“ od lidí nejblíže k podiu , dav zůstal po celou dobu koncertu teda 1:40 h stát. Nevěděl jsem co si mám od reggae které jsem do té doby nikdy neslyšel slibovat , čekal jsem spíš úplnou katastrofu. Vůbec to ale katastrofa nebyla , kapela má schopnost uchvátit publikum. Odehráli dobře vybraný materiál z jejich dosavadních čtyř alb.

Koncert odstartovala skladba Trenchtown Rock , Burning and Looting (do nichž Bob vložil nový úryvek „dnes večer spálíme všechny byliny „ - protože v obrovském hledišti se linula vůně různých druhů trávy) , pokračovali s Them Belly Full , I Shot the Sheriff , ultra funky verzí Want More , výbornými skladbami No Woman No Cry a Lively Up Yourself . Set ukončil vzrušujícími verzemi Roots Rock Reggae a Rat Race z jeho posledního alba Rastaman Vibration.

Marley poté opustil pódium . Vzrušené publikum aplaudovalo s křikem „Více ! Více ! Více !“ možná pět minut než se na pódiu opět objevila kapela a Marley se svým Rastafariánským pokřikem začal 45 minut dlouhý přídavek.

Marleyho kult fanoušků texty znal a proto se lidé pokoušeli zpívat s ním , když Bob zpíval směsici skladeb Positive Vibration ,Get Up Stand Up , War , No More Trouble a Kinky Reggae . Když koncert končil , Marley zpíval frázi „tohle je reggae hudba“ odskočil si do zákulisí ,když se hned vrátil s zarámovaným plakátem bývalého etiopského císaře Haile Selassieho , kterého tihle rastafariáni uznávají jako svého spasitele.

Navzdory Pan-Africkému revolučnímu postoji zaujatému v mnoha jeho písních se zdá , že se Marley zaměřuje především na bělošské posluchače . Tento jev je částečně způsoben marketinkovou politikou jeho nahrávací společnosti Island Records a skutečností , že většina reggae rytmické monotónosti nemusí vždy dopadnout dobře. Kromě vylepšení marketingu by Island udělal dobře , kdyby povzbudil i černošský tisk , k vyšší účasti černochů na jeho koncertech.

Náš časopis SOUL NEWS musel bojovat se svým oddělením pro styk s veřejností , aby se vůbec podařilo získat lístky . Jak s tímto přístupem mohou doufat , že si kapela získá popularitu i mezi černochy , pokud bude stále někdo znepříjemňovat se koncertů zúčastnit ?

Musíte jeho show zažít , aby jste si mohli Marleyho poselství vážit . Doufejme že v budoucnu si jeho hudby povšimne i černošské publikum. Positivum by mohla být účast v různých žebříčcích R&B a publicistika v médiích . Jeho muzika je dobře zpracovaná , má positivní energii a podporuje celosvětové Pan-Africké hnutí , a to je dobré .

- George Wanamaker pro časopis SOUL NEWS 19. července 1976

 

[ 501 – 3.4.2021 ] Párty v zahradě Crystal Palace 1980

Tak pojďme tančit ! Dobře . Dokonce i Marley , potenciálně nejdůležitější politický umělec dnešní doby , vypadal jako spokojený s faktem , že byl v sobotu 7.června se svými The Wailers jedním z účinkujících v Crystal Palace . Takový to byl den .

Ponuré texty houpavé hudby která přiměla desítky jinak ale zcela oblečených dospělých lidí se jít vykoupat do malého blátivého jezírka oddělující pódium od davu. Jak už bylo uvedeno , takový to byl den.

Marleyho význam jako umělce Crossoveru by neměl být přehlížen ani popírán. Ať už je svou vyzáží jen zajímavým lákadlem pro lidi – jeho krásně prožívaný zpěv , zvyšuje tóny the Wailers a má to co říct . Má postavení nezávidění hodné pozice „militantní hudebník“ a má potencionálně velké publikum. Podle jeho posledního alba Survival se dosud nevyhnul odpovědnosti.

Je zřejmé , že mnoho lidí přišlo na akci hlavně kvůli němu , pochybuji že někdo cítil nějaké zklamání , poté co se Bob s kapelou nedávno vrátili z oslav nezávislosti v africkém Zimbabwe , aby v současné době vyjádřili hudbou a svou víru v Rastafariánství kombinovanou s obejmutím duchovní láskou .

Porevoluční téma z alba Exodus se teď zdá více než vhodná . Skladbu Jammin následuje Exodus a tím se set uzavírá . The Wailers mají skvělé sebevědomí , jemné rytmy podporují Marleyho chraplavý hlas . Velice se mi líbila vylepšená verze skladby „Positive Vibration“ . Největším zážitkem byla ale pro mě akustická píseň „Redemption Song“ , kde ironicky zpíval soudě podle tónu hlasu „Nepomůžeš mi zpívat , další píseň svobody ,protože všechno co mám , je píseň o vykoupení“ . Zpíval to jakoby mazaně s náznakem výsměchu , popíral tak vážnost tématu , obchodování s otroky . Velice podivné . Nevím jak to napohled cítil , nedokážu se do něj vcítit , ale než si na tuto píseň udělám svůj názor , počkám si na vydaný singl , až si jí doma v klidu pustím.

Bob Marley s jeho The Wailers hráli zprvu ve velkém tempu , které možná podle délky koncertu spíše snižovali , zároveň ale Marleyho texty byly těmi drsnějšími a bojovník Marley ještě nesložil své zbraně. Jednoho dne bude možná čelit dalšími problémy spojené s politikou , jen aby udržel svou energii a ducha , přesto že jeho smysl života je hluboce zakořeněn v rastafariánství a svádění konkrétního boje s problémy zemí Třetího světa . Až na drobné odchylky (vydání desky Kaya) , pak se ale zase vrátil . S čerstvým vítězstvím v africkém Zimbabwe ho ale bude těžké zastavit.

- Chris Bohm pro časopis New Musical Express (vydáno 14.června 1980).

[ 500 – 21.3.2021 ] Fantastický Bob Marley !

Pro tuto událost 500 Článku na mém Webu , jsem si připravil takovou oddychovku která mě spíš donutila k překladu svým názvem než svým obsahem , jelikož se v něm nepíše nic extra pro mě zajímavého. Přesto že se jedná se o krátkou dobovou recenzi , která vyšla v The Sunday New York Gleaneru 10.srpna 1975 , napsal jí T. Harris .

Autoři zábavy v Severní Americe , Británii a dalších zemí sáhli do své zásoby superlativů , aby popsali fantastický talent vládnoucího krále Reggae – Boba Marleyho .

Na svém britském turné a v poslední době v Torontu a New Yorku každý sledovatel vychvaloval dynamiku a talent tohoto mladého muže , který svými spalujícími a přesvědčujícími rytmy a texty vešel do světa populární hudby se svým jamajským reggae.

 

Poslední lahůdka , s kterou Bob přišel je album Natty Dread , dosahuje s ním přesně tím o čem zpívá . Toto album je na dobré cestě aby se tak stalo v prodeji milionu kusů pro The Wailers . „Road Block“,“No Woman No Cry“,“So Jah Say“ i titulní skladba „Natty Dread“ jsou masivními kousky které by se mohli s dobrou propagací vyšplhat na vrchol hitparád v Británii nebo USA.

Na Jamajce toto album porazilo v žebříčcích všechny existující desky , zde by se mohlo stát albem desetiletí , říká Pete Wetson , jeden z vedoucích Micron , nahrávací společnosti která je zodpovědná za šíření tohoto alba .

 

[ 499 – 19.3.2021 ] Rozhovor pro časopis Black Music - červen 1976 ,část 2

Máte vy nebo vaši přátelé pocit , že vaše reggae hudba , je jakoby proti bělošská muzika ?

Moje hudba hájí spravedlnost . Ta je univerzální pro všechny (barvy pleti) . Je proti bělochům ? To jsem nikdy neřekl ! Vedu hudbou boj proti systému , který učí lidi žít a umírat .

 

Jak zjistíte , kdy bude vaše práce hotová ?

Protože se budu cítit spokojeně ale také unaveně . Bůh mi to řekne ale i lidé mi to poví . Teď jsou to písně o vykoupení víte , nikdo mě nemůže zastavit !

Cítíte jako jedna z nejdůležitějších postav současného reggae odpovědnost , nebo dokonce nervozitu ?

Ani na to nemyslím , víte ? Pokud mi to nikdo neřekne , tak ani nevím co se děje.

 

Ale čtete noviny a vidíte své jméno v titulkách …

Něco z toho vídám , ale moc mě to nebere . Nemám pocit že je to nějaké břemeno . Věci se nikdy nezhoršují , věci se zlepšují . To není můj problém.

 

Prý vydáte nové album , bude se jmenovat Rastaman Vibration ?

Ano to přijde . Nechci žádný ruch v hudbě . Album je téměř dokončené , ale není kam pospíchat .

 

Znamená to , že název napovídá ve smyslu hlavního tématu hudby , víc než kdy jindy – bude to zatím nejjasnější odkaz na rastafariánství ?

Album nahráli rastamani , takže název musí být rastaman Vibration ! A jak to myslím ve všech svých nahrávkách , nejen této . Teď je důležité ukázat světu , který o nás zatím možná jen slyšel ale neví přesně co my máme na mysli ,s Bob Marley & the Wailers je všechno o vibracích . Chceme aby mladí lidé na Jamajce ale i třeba v Americe to věděli . Tahle deska zaznamenává taky i něco jého než to co slyšíte , také to o čem přemýšlíte .

Jak vycházíte s lidmi kteří nejsou Rasta ?

Dávám lidem šanci ! Nechci ukřižovat člověka , jako oni ukřižovali Krista , jen proto že nebyl Rastaman.

 

Chtěli by jste mě a lidi mimo Jamajku proměnit v Rasta , abychom plně ocenily vaší hudbu ?

Jasně ! Rasta Vibrace zaplaví zemi . Stejně jako voda zaplavuje moře .

 

Využijete svojí slávu také jako misionář , nebo budete stále hudebníkem ?

Na to nemyslím . Slávu ? To je legrační slovo . Bůh má slávu ! Já nepřestávám pracovat ...

[ 498 – 9.2.2021 ] Rozhovor pro časopis Black Music , červen 1976 , část 1

(- Z dobového tisku ) 

Bob Marley je už velice blízko k tomu aby se stal hvězdou světového formátu . Redaktor časopisu Black Music Ray Coleman zastihl Boba na Jamajce v jeho domě na Hope Road , kde se připravuje jak na vydání nového alba Rastaman Vibration , tak na blížící se turné .

 

„Spravedlnost musí zaplavit zem, stejně jako voda zaplavila moře“

„Bůh mi dal písně které zpívám , kdyby mi je nedal , neměl bych co zpívat. Ty písně pochází od Boha . Pořád !“

„To co my chceme , je právo lidem říkat pravdu- Země se otáčí , jako vítězí dobro nad zlem.“

„Ne nechci úspěch – úspěch je k ničemu- víte co tím myslím ? Sledujte systém – systém zabíjí lidi.“

 

Bob Marley mluví rychle biblickými větami a zhruba každých 5 minut se mu z úst linou filosofické fráze , jako tyhle výše uvedené , ke kterým se bezesporu zavazuje.

Jsem cynický , vstupuji poprvé do světa Rastafariánství a zkoumám jamajskou scénu , je snadné zasmát se jednoduché víry , něco jako moderní paralely s idealismem plným fantazie jako co jsem již zažil u květinových dětí po roce 1967 .Ale počkejte , tentokrát je to něco jiného , protože tohle má rytmus,hudbu a kulturu , velice jedinečnou .

Marley je muž s posláním , reggae král , který otevřeně říká :“Až bude moje práce hotová , zabalím to“. To nemusí být déle , než si všichni myslíme . Popularita kapely nabírá na obrátkách , dosud triumfovali ve Velké Británii , Spojené Státy čekají , jsou další na řadě . A přes to všechno Marley sedí na židli a přemýšlí o složitých otázkách , vyhýbá se pasti slávy a stále víc a víc se učí o svém vlastním duchovním světě . Čím více do Babylónu vidí , tím větší je jeho přesvědčení.

Sedíme v jeho domě v Hope Road v Kingstonu , atmosféra tolik odlišná od našeho posledního rozhovoru ze zákulisí koncertu v londýnském Lyceu . Teď je daleko více připravený přemýšlet – samozřejmě mu v tom pomáhá obří zapálený spliff a stále mi opakuje : „Tohle uzdravuje národy ! Bylina je jako ovoce . Udržuje mysl zdravou a čistou.“

Neuznává svou roli superhvězdy reggae , protože věří , že pozice jeho lidu je teď k nezastavení , a i bez jeho pomoci by tomu tak bylo . Zapřemýšlí se a řekne : „Dnešní mládež v této generaci hledá spasitele“- dodá energicky . „Taky jsem byl velmi dlouho ztracen.“

Ale ano , tato hudba i hudba jeho Rasta přátel vznikla především proto , aby si svět uvědomil , že existuje lepší život , silnější budoucnost založený na duchovním světě.

 

A teď už k samotnému rozhovoru !

Je vaším cílem ,přimět k poslechu vaší hudby bělochy ? Nebo je to v podstatě černošská hudba určená černochům ? Běloši také hrají reggae ?

Reggae nic neudělá samo. Bůh říká : Dokud nebude filosofie , která nadřazuje jedné rase nad druhou podřazenou , konečně a trvale, zdiskreditovaná a opuštěná , pak nebudeme mít mír.

Chcete za tímto účelem použít reggae jako sociální nebo politickou propagandu ?

Pokud hrajete hudbu nebo posloucháte hudbu a nevíte , proč hrajete nebo posloucháte , s výjimkou uživení se nebo k potěšení , můžete mít vážný problém . Reggae něco říká . Může to ale něco znamenat , pokud to bude znamenat pro lidi , kteří hudbu skládají , nebo pro ty co jí poslouchají.

Jak spojujete svůj obrovský osobní úspěch se svými přáteli v kapele nebo tady v Kingstonu se svými starými přáteli ?

Moji přátelé ? Neví co se děje – dobře , vědí , ale jsou tak skvělí ! Nezáleží na tom . Nehladovím , po něčem , aby lidé po celé zemi zpívali moje písně . Hlavní je , aby se všichni moji přátelé cítili jako já – musíme bojovat proti systému , protože Bůh nikdy nerozlišoval mezi černou,bílou,modrou,růžovou nebo zelenou . Lidé jsou lidé , víte, to je poselství které se snažíme šířit.

To je skutečný vztah mezi vámi a dalšími jamajskými hudebníky , jako jsou Toots a Jimmy Cliff ? Mám pocit , že se pohybujete v této hudební společnosti společně.

Nevím. Příležitostně se setkáváme a. Vím že tvrdě pracují a jsou zaneprázdnění . Stále něco tvoří . Ale jsme dobří přátelé.

 

[ 497 – 25.1.2021 ] Steve Lake - „Burnin With Marley“ Leeds 1973

Z dobového tisku – vydáno v časopise Mellody Maker 1. prosince 1973

Reggae kapela the Wailers jsou uprostřed svého druhého turné po Británii . Steve Lake hlásí report z Leedsu .

Některé koncerty jsou okamžitě považovány za klasiku . Vládne optimistická atmosféra plna očekávání , existuje nějaká předtucha , že všechno bude v naprosté pohodě.

Tak nějak to bylo v pátek 27.11. v Polytechnics klubu v Leedsu . Polytechnics se může jevit jako ospalá díra na hraní koncertů . Samotný klub je takový pajzl . Dnes tu ale nebyl nikdo ospalý .

Už od samého začátku byl klub přeplněný zvědavým publikem , což jasně přispělo skvělé atmosféře . Před vystoupením kapely zde hráli DJ Soulovou muziku , která ladila kosmopolitnímu publiku , které bylo napůl černé napůl bílé .

„A teď přichází jedna z nejlepších reggae kapel na světě – The Wailers“ - jak byla kapela uvedena pořadatelem . Přišla kapela na pódium . Bez žádných namachrovaných superstar póz , prostě přišlo pět chlapů zahrát , a sakra dobře věděli jak to chtějí provézt .

Všichni si hned všimli že se jedná o pět chlapů a ne šest . Bunny Livingston , nejpřísnější rastafarián kapely odešel z kapely a vrátil se na Jamajku . Jeho absence znamená , že zpěv je teď méně harmonický než dřív . Přesto je to v některých ohledech možná dobře . Marley je osvobozen od širšího výběru skladeb , může si v klidu vybrat co bude hrát kdykoliv , kdy ho to napadne .

A v Leedsu to dělal často , během jednoho z nejzajímavějších představení jaké jsem kdy viděl co se týče jakýchkoli hudebníků v jakémkoli hudebním směru .

Přišlo mi , že ani jeden z kytaristů Tosh ani Marley , a nakonec i bass-kytarista Aston Family Man nejsou žádní technicky založení lidé a nejsou schopní si naladit svoje kytary . Všechny jejich nástroje vylazoval Wire Lindo . Stejně to ale nedokázalo oblivnit můj úsudek k nim . V zásadě dělali všechno „špatně“ ale všechno jak má funguje .

Marley se u mikrofonu šklebil , tam pod těmi ohavnými vlasy . Tančil a prožíval vše z úzkosti divokých rytmů , působil na mě jako nějaký oživený obrácený mop . „Ites“ zakřičel ! Okamžitě to dav z hlediště zopakoval .

Když kapela přešla do skladby „Slave Driver“ , bylo zjevné že se děje něco velmi zvláštního . Marley drhnul. Akordy na kytaře a pohyboval se po jevišti sem a tam , jako by to byl nějaký stroj . Vždycky z ničeho nic přestal hrát a na zlomek sekundy nehybně stál a svíral si hlavu . Pak se znovu ohnal po kytaře a vrátil se doprostřed rytmu .

Od této skladby hrála kapela víc a víc intenzivně , jak se ale stále více lidí v publiku dostával do varu , kapela jakoby schválně na intenzitě ubrala.

Kapela sehrála vesměs výběr ze svých prvních dvou alb u Island Records . „Midnight Raver – We Dont need No More Trouble – Burning and Looting - Get Up Stand Up - Put it On“ - posledně zmíněná skladba se mi zdála pro dnešek velice vhodná .

„Feel dem spirits“ zpíval Bob a zdálo se že většina z diváků to cítí společně . Při pohledu na jevištiě se mi ale nezdálo že by někdo na něco zrovna hrál . Marley měl zavřené oči a nebezpečně se houpal .

Bob zpíval refrén skladby „Burning And Looting“ , dávno když už kapela přestala hrát . Kolikrát to udělal při koncertu vícekrát , skrze jásot , tleskání a pískání publika .

Měli jsme před sebou kapelu , která nechápe show-bussiness , vytváření nějakých hudebních efektů je jim naprosto cizí . Na konci skladby „Kinky Reggae“ se prostě sebrali a odešli do šatny . Jakmile se ale po sami sobě zvolené pauze vrátili na podium , nechtěl je už dav tak snadno nechat odejít .

„Stir It Up“ zněla téměř blíž k verzi Johnyho Nashe , než k verzi z alba Catch A Fire .

Nejednou Marley rozjel kytarový rytmus , a začal zpívat jeho oblíbenou skladbu „Lively Up Yourself“ . Kapela letěla střemhlav s ním , až na pár nezvyklých úletů bubeníka Carlieho Barretta , ale musím uznat , byly efektivní . A najednou byl konec . Klubem se po této divočině rozmohlo takové divné ticho , které následovalo po závěrečném jásotu .

Poslech kapely bylo parádní , a zdálo se mi jak blízko ke kapele mám , abych si jich mohl zeptatna nějaké moje otázky , Domluvit si ale rozhovor bylo velmi ale velmi komplikované . Když jsem se konečně dočkal že vylezli Marley , Family Man a Lindo konečně z útrob klubu . Absolutně nereagovali na to , na co jsem se jich ptal . Pořád mluvily o Haile Selassiem a Rastafariánství , které mě až zas tak moc nezajímalo.

A´t už je chce nebo nechce člověk pochopit principy jejich hudby . Faktem je , že od jejich výkonu na jevišti by se spousty hudebníků mohli učit . Je vidět že existuje úplně jiný způsob , jak si získat publikum.

Steve Lake (1.12.1973)