Robert Nesta Marley - ARCHÍV

[ 496 – 2.12.2020 ] Živě v Orpheum Madisonu 1978

Reggae Král Bob Marley se svou kapelou The Wailers , přišel sem zahrát a zahájit své nové turné k propagaci nové desky Kaya . Všemu sice předcházeli problémy s vízy ,přesto jeho vystoupení bylo horkou ukázkou reggae . Obě dvě vystoupení byly vyprodané . Marley zde zahrál a zazpíval své největší hity , koncerty ale taky obsahovali nejnovější materiál z nové desky Kaya . Radostně tančil a rozhazoval svými dlouhými černými dready , hrál před davem spirituálně otevřených , ne-li opravdových Rastů , kteří s ním sdíleli myšlenky této sekty , v publiku se hojně kouřila tráva v opojení jamajského reggae .

Perkusista Alvin patterson , bassový kytarista Aston Barrett a bubeník Charlie Barrett poskytli stabilní reggae rytmus , který udržovali po oba koncerty a to i za předpokladu ,pokud bylo tempo rychlé nebo pomalé . Tyrone Downie a Earl Lindo dodávali energii klávesami . Al Anderson a Junior Murvin doplňovali kytarami , Murvin zde vytvářel efekty ve skladbě natty Dread . Vše doprovázelo trio vokálních zpěvaček I-Threes .

 

Politický hněv zrozený z ghetta , který je ve většině jeho práci tak zjevný , byl slyšet , ale byl sotva viditelný , když se Marley usmíval a radostně tancoval , často odběhl doleva aby objal zpěvačky I-Threes a zpíval s nimi .

- tato recenze vyšla 7.července 1978 v časopise VARIETY .

[ 495 – 20.11.2020 ] Robert Hilburn – Bob Marley přichází – část 2

Marleyho témata , z nichž většina z nich se soustřeďuje na vnímání Třetího Světa , jsou často docela kousavá ( např. Burning and Looting ) ale spíše šíří univerzální zprávy o spravedlnosti a rovnosti práv , které vnímá skrze jeho rastafariánské učení a umožňuje tak Americkým posluchačům splynout s ním .

Na konci večera měl Marley na nohou většinu diváků v Roxy , kteří tancovali a nebo společně zpívali společně s jeho hudbou . Materiál obsahoval některé jeho standarty jako I Shot The Sheriff , No Woman No Cry a Get Up Stand Up ale také obsahoval 5 novinek z jeho nového alba .

Navzdory úspěchu koncertu v Roxy však přetrvávala otázka . Jak by si Marley asi vedl ve větším prostředí s publikem které je bezpochyby plné zvědavců ale také věřících lidí ? Díky vystoupení ve čtvrtek večer v Santa Monica Civic Auditorium Hall přišla odpověď velmi záhy .

 

Spíše než podlehnout sedícímu prostředí Marley prospěl zvýšené energii publiku festivalu a reagoval ještě strmějším výkonem ,než jaký předvedl v Roxy . Jeho pohyby a hudba byly občas naprosto strhující . Vystoupení v Auditorium Hall ve čtvrtek bylo kouzelné , silně připomínalo jeden ze dnů Fillmore , kdy rocková hudba , byla více než jen zábava , kdy byla smysluplným a společným zážitkem .V Marleyho rukách je hudba opět zásadní – spíše než neformální – formou vyjádření , něčím , co představuje změnu a vybízí k zamyšlení . To je úžasně silná kombinace .

V pondělí v 1:30 PM se kapela objeví v Santa Barbaře Country Bowl , bude to tento rok poslední jeho vystoupení v Jižní Kalifornii .

 

[ 494 – 17.11.2020 ] Robert Hilburn - Bob Marley přichází - část 1

- Vydáno v Los Angeles Times 29.května 1976

Do té doby než v Roxy divadle vystoupil Bob Marley ,zde vystoupilo spoustu celebrit spíše komerčních – John Lennon , Ringo Star , Robbie Robertson , nebo Harry Nilson .

Jejich přítomnost – je snadno posuzována jako hvězdnější letošní obsazení koncertů v tomto divadle v Hollywoodu , avšak o Boba Marleyho je zde z řad veřejnosti možná ještě větší zájem . On je v populární hudbě nejen nejzajímavější postavou , která propaguje Reggae hudbu , ale je také umělcem , jehož talent přesahuje jamajskou hudební scénu .

Marley je nejpůsobivějším nováčkem do populární hudby od příchodu Bruce Springsteena . Přestože Marley je už zkušený umělec , je rozumné ho označit jako „nováčka“ , i přesto že jeho aktuálně nejnovější album Rastaman Vibration je jeho prvním hitovým albem ve Spojených Státech ( aktuálně číslo 6 v hitparádě) , a nyní zde hraje i své koncertní turné .

Ačkoliv toto i loňské živé album jsou důkladně vypracovaná díla , jsou nejlepším úvodem k Marleymu , stejně jako Springsteen , mnozí se proto těšil,i ,až to sami uvidí na vlastní oči . Součástí zvláštní přitažlivosti v Roxy byla také skutečnost , že to může býtnaposledy , kdy jsme ho viděli v tak malém prostředí Rychle rostoucí popularita Boba Marleyho and the Wailers dělá z malého divadla Roxy nepravděpodobnou další zastávku .

I přez nebezpečně vysoká očekávání , která ho ve středu obklopovala , Marleyho středeční vystoupení v Roxy nebylo sklamáním . Atmosféra vyjímečné show byla ve skutečnosti hodně intenzivní až emocionální . Někteří nazývají tento druh zážitku „kouzlem“ - což má za následek , že umělec nejen že splňuje vysokou úroveň očekávání , ale ve skutečnosti dává svému publiku nové důvody k přesvědčení .

Zatímco Marley běžně hovoří o vzestupu hudby Reggae , má dovednost a zdá se že se i díky hudebnímu instinktu stává hvězdou . Přesto že není provokativním textařem ani přesvědčivým zpěvákem .

 

Stejně jako u některých dalších umělců jako například zmíněný Springsteen či patti Smith , vypadá Marley na jevišti jako terapeut , důraz tedy není vložen na kapelu ale na jednotlivci . Prožívá svou hudbu řadou intenzivních grimas v obličeji , někdy rozhýbe tělo . Což většina kapel neumí . Spoléha spíše na vnější efekty – lasery , kouřové bomby a všelijaké předpracované hudební vybavení – nikdo z nich se ale nevyrovná terapeutskému postoji Boba Marleyho , Springsteena nebo Smith . Tyto vystoupení přestavují oslavu duše a individuálně předaný zážitek publiku , než jak je tomu u většiny umělců dnešní doby , kdy je lidská představivost hodně omezená .

 

[ 493 – 3.10.2020 ] Vzpomínky na koncert v Denveru 1979

V té době jsem studoval na univerzitě v Denveru , bylo mi 19 let . Miloval jsem už v té době ( a stále miluju ) Boba Marleyho . Konečně se mi naskytla příležitost ho vidět naživo , jaké to bylo štěstí že přijel sem do Colorada . Hned jsem koupil dva lístky , pro mě a pro mého v té době nejlepšího kamaráda. Koncert se konal 5.prosince 1979 . pamatuju si to dodnes , byl to úžasný zážitek . Hudba , pozitivní vibrace , atmosféra jednoty a lásky byly úžasné .

Když si na ten koncert vzpomenu vybaví se mi , jak mi kámoš říká „Hele támhle u dveří do zákulisí sedí Bob a kouří obrovský spliff“ . A opravdu , Hala v naší Univerzitě byla malá , skoro žádné větrání a tak se kouř linul až k nám do publika , které nebylo velké , rozhodně ale bylo vyprodáno .

Takže když těžký ganja vzduch pronikl až k nám a do našich duší . Jsem šťastný , že jsem měl to obrovské štěstí , že jsem chvilku byl v jeho přítomnosti a tyto vzpomínky s sebou uchovávám a budu uchovávat až do konce života .

- J. McDavid

 

[ 492 – 30.9.2020 ] V Madison Square Garden 1980 z dobového tisku

The Comodores – jedna z nejpopulárnějších funkových kapel v Americe a Bob Marley a the Wailers , nejpopulárnější představitelé jamajského reggae , sdíleli v pátek a v sobotu (19/20.9.1980) společně pódium v Madison Square Garden . Mr. Marley jehož písně a rytmy promlouvají přímo k jamajským černochům , se již několik let snaží oslovit černé publikum v Severní Americe a přestože již účinkovali například v Divadle Apollo a v dalších amerických černošských čtvrtích , jeho show s The Commodores byla pravděpodobně první konfrontace s mainstreamovým funk a soul publikem .

Publikum v MSG v pátek večer bylo zajímavou směsicí párty fanoušků the Commodores , Jamajčanů a bílých fanoušků reggae , ačkoli bylo těžké rozlišit , kdo ke komu patřil , protože the Commodores také přilákali značné bělošské publikum. Před vystoupením existovali značné spekulace o možných reakcí publika , ale Mr. Marley měl na konci zhruba hodinového koncertu většinu publika na nohou .

Pohoda s jakou dav přijal Mr. Marleyho byla o to pozoruhodnější , co se týče výrazně odlišných prezentací The Wailers a the Commodores . Jamajčané byli oblečeni do pouličních oděvů , nepoužívali žádné rekvizity , vyhýbali se choreografii a předváděli kouzelné představení doutnající taneční hudby pro klávesy orně vyváženy politické a náboženské skladby . The Commodores měli na sobě čisté bílé kostýmy , vystupovali na bílém pódiu pod komplexem bílých světel , každý téměř každý jejich pohyb vypadal koordinovaný a přesně předem naplánovaný .

Sada Marleyho skladeb vypadala volně uspořádaná . Ve skutečnosti to bylo přesně 55 minut , od zjevně slabšího začátku po silné závěrečné minuty , díky tomu The Wailers vytvářeli fascinující atmosféru svými ostrými vzájemně propojenými rytmy .

Po této ukázce síly a intenzivnímu zpěvu Mr. Marleyho byli the Commodores nakonec sklamáním . Kapela napsala několik prvotřídních komerčních desek a napsala ale také nahrála také krásné popové balady , ale ve snaze oslovit co možná největší publikum zredukovali svůj styl tím , že také psali a předváděli druhořadé country-rock balady ale s nevýraznými a mírnějšími texty .

Výsledkem bylo , že jejich show plná efektů měla své vzestupy ale i poklesy . Pro vaše uši jsou ale stále the Commodores to nejlepší z funky muziky , stejně jako jejich slavný hit „Machine Gun“. Jejich frontman Lionel Richie sice není příliš výrazný stylista a jeho baladická vystoupení mají spíše atmosféru anonymní , přesto je to kapela velice kvalitní .

Přehlídku zahájil Kurtis Blow „rapper“ s řadou rychle namluvených triků . Rappeři jsou na Jamajce velmi populární , zde často zaznamenávají svá čísla s doprovodnými instrumentálními kousky z komerčních nahrávek , ale i ve Spojených Státech se tím stávají populární . Mr. Blow který pochází přímo z New Yorku , nepatří k nejlepším americkým rapperům dnešní doby , vynahrazuje si to ale divokým tancem a DJ který s ním manipuloval , byl prvotřídní .

- Pro New York Times napsal Robert Palmer , vydáno 23.9.1980 .

 

[ 491 – 15.9.2020 ] Rozhovor z Oaklandu 1976 – část 2

Barb : Slyšel jsem , že lidé říkají , že se Rastamanů bojí . Myslím že si je spojují s něčím nepříjemným .

Marley : Ne , ne , můžu ti teď něco říct ? Skutečně se stalo spoustu věcí . Historie byla opravdu krutá .Pokud by tedy měl běloch poslouchat Rastamana mluvit o historii , mohl by se cítit uražený . Protože to byly právě běloši kteří uvrhli černochy do otroctví . Nikoho to nezajímalo jestli pochází z Anglie nebo z Ameriky , prostě se tak stalo . Takže když zjistíš , že nějaký běloch kritizuje Rastafariány na Jamajce , a neví o jejich životě vůbec nic , přestože on a jeho děti žijí v Babylonu , a proč ? Vyhovuje mu to podporovat tento systém ? Podívej se , moji předkové v historii žili v Africe , ale co oni udělali špatně ? Proč je musel někdo násilím přemoci a vyvézt je z jejich ráje ? Kde se stala chyba že to nikoho nezajímalo ? Pravda je pravda , je mi jedno koho to uráží , když vyjde pravda na povrch . Sám vím jistě jen to , že bůh stvořil všechny stejně . To znamená , že pokud si růžový , černý nebo modrý . Je mi jedno odkud jsi , protože s tím já se nezabývám – je číňan , pochází tedy z Číny . Neřeším to , že američan pochází z Ameriky , nebo jestli jen dobrovolně žije v zemi která se Amerikou nazývá .

Barb : Ano správně , všichni žijeme na této zemi .

Marley : Ano je to tak . Proto ale nyní přichází reggae hudba . Zní jako místo odkud přicházím . Ví se , že jsem se narodil ve Svaté Anně na Jamajce . Moje matka je černoška , můj otec byl bílý angličan . Dnes vím , že moje matka mého otce viděla pouze 2x nebo 3x v životě , proto on mi nechybí , já ho vůbec neznám . Ale moje matka ví , že to byl osud , který je k sobě přivedl , abych vznikl já . Tenhle člověk pak šel zpět do války , byl vojákem anglické armády . Nevím nic o jeho životě , jestli bojoval , jestli zabíjel , vím jen že byl hodností kapitán . Takže se nachvilku vyhnul povinnostem války , přišel na Jamajku , vyspal se s mou matkou , výsledkem jsem já . Ale stalo se pravdou že já jsem Rasta .

Takže pane mýlíš se , nenastala světovláda bělochů , ale ani černochů , číňanů , indů . Nastává vláda haile Selassieho I. . Poznáváš rozdíl ? Neboť i z černé a bílé něco vzejít může . Říkám „ černá a bílá se proto musí spojit „ proto přijdu na podium a zakřičím Rasta !

Jen když se podívám do publika , vidím jen skoro samé bělochy , ale skoro žádné černochy , tak tomu moc nerozumím . Ale hlavně jsem chtěl říct . Reggae hudba je mocná zbraň . Není jako komerční hudba , čas této hudby vypršel , není na ní nic šťastného . Lidé jsou ztraceni , spoustu z nich své kořeny hledají . Lidi musí vědět , že změna nastane .. Stane se spoustu pěkných věcí ...

 

[ 490 – 14.8.2020 ] Rozhovor z Oaklandu 1976 – část 1

Tento málo rozšířený rozhovor jsem našel na Midnght Raver Blogu s odkazem na ISSUU , kde je mimochodem ofoceno spoustu dobového tisku . Tento rozhovor zachycuje Boba v kalifornii a provedl ho Jeff Cathrow pro časopis Berkeley Barb v motelu v San Franciscu , datovaný je s největší pravděpodobností na květen 29 nebo 30 roku 1976 . Den či dva před vystoupením v Paramount Theatre v Oaklandu 31.5.1976 . Kapela poté odletěla do Evropy , kde měla 6.5. vystoupit na Festivalu Sunrise v Offebburgu , v Německu .

Scéna v malém motelu v SF je nyní směsicí jamajských pachů , zvuku a sentimentů . Bob Marley a jeho The Wailers se spolu se svým doprovodem zde na několik nocí utábořila . Motel je plný dreadatých Jamajčanů , vaří se zde plné hrnce ryb , zeleniny , často se zde diskutuje o Haile Selassiem , a nebo se venku hraje fotbal . Tyrone Downie , dynamický klávesista bruslí na kolečkových bruslích po chodníku , zatímco bassové rytmy reggae hudby se vznášejí z výše uvedených místností .

Bob Marley mě právě zve na smluvený rozhovor do svého pokoje , kde právě v barevné televizi sleduje atletiku a Etiopské běžce na dlouhé vzdálenosti . Začínáme uvolněný rozhovor zahalený do konopného kouře.

 

Barb : jak se ti líbí v San Franciscu ?

Bob : Ano líbí se mi tady , je to tu kopcovité víš , připomíná mi to kopce které znám .

 

Barb: Stále pořádáš nějaké vystoupení i na Jamajce ?

Bob : Jo , ale poslední 3 nebo 4 roky na Jamajce moc nekoncertuju . Víš , když není pořádné vybavení . Víš , nemůžeš se prezentovat jako hlupák . Není to vůbec k smíchu , víš !

 

Barb : Slyšel jsem , že se brzy vydáš na turné po Evropě .

Bob : Jo , zítra odlétáme do německa , asi na dva nebo tři týdny , něco takového jsem zaslechl . Myslím si , že se povídalo i něco o tom , že pojedeme hrát do Švédska .

 

Barb : Kdy jsi dal svou kapelu dohromady , bylo to v roce 1963 ?

Bob : No ne uplně . Kapelou jsme byly až zhruba od roku 1970 , ale zpívám asi od roku 1962 nebo 1963 . myslím si , že ti co v té době zpívali , dnes již to zabalili .

 

Barb: Byl z nich někdo , kdo tě hudebně inspiroval ?

Bob : První inspirace přišla od haile Selassieho a inspiruje mě stále.

 

Barb: Jaký žánr kromě reggae máš rád ? Jestli existuje takový .

Bob : Hele , já poslouchám všechnu hudbu . Ale doopravdy mám rád reggae . Mám na mysli experimentálitu , jestli mi rozumíš ?

 

Barb: Kolik ti bylo let , když jsi vydal své první album ?

Bob: No , nevím . 17 nebo 18 , možná spíš 18.

 

Barb: Pamatuješ si , kolik jsi za něj zaplatil ?

Bob: Obvykle to stálo 20 liber , nebo tak nějak.

 

Barb: jaký druh hudby se hraje na Jamajce ?

Bob : Všechno možný : Reggae , folk , soul , jazz , Rock , Funk ..

 

Barb: Slyšel jsem že se na Jamajce v rádiích moc reggae nehraje , je to pravda ?

Bob: Ano je to pravda . Bojujeme s rádiemi , protože zpíváme o pravdě . To se vládě moc nelíbí a rádiové stanice poslouchají cenzuru a nařízení vlády . Myslím si , že lidé by rádi pravdu slyšeli , to se ale vládě moc nelíbí .

 

Barb: Nedávno jsem četl v jamajckém tisku že je momentálně na Jamajce mnoho násilí , je to pravda ?

Bob: Ano . Politika , to je špatná politika , ta lidi dusí .

 

Barb: Kolik jamajčanů vyznává na Jamajce Rasta , víš ?

Bob : nevím, říká se že 70% .

 

Barb : A je jamajská vláda stále velmi represivní , pokud se jedná o Rastafariány ?

Bob: Pokud jde o politiku , lidé jsou často utlačováni .

Barb : Mohl by jsi mi říct něco o Haile Selassiem , žije stále ? Nebo jak to vlastně le !

Bob: V duchovním světě žije , Jah žije . Jo , Rastaman ví , že Etiopie je jeho duchovní vlast víš . Zjistil , že je přitahován touto silou , že ví , kam patří . Proto se necítím být jamajčanem , pokud se mě na to chceš zeptat .

 

Barb: takže hlavním cílem je návrat Rasta do Etiopie ?

Bob: Ano , to je skutečný cíl , ale jsou zde i větší cíle , skutečný cíl může být jen úsudkem . Není na to uplně jednoduchá odpověď , co ten cíl značí . Cíl nikdy dopředu moc neznáš . To znamená fakt , že musíš a nebo by jsi měl se snažit odmítat západ a filosofii západu . Rastaman to je mír a láska ke všemu živému . Rasta jsou lidé , kteří berou svůj život jako velikou zkoušku , Rasta nevede žádnou válku !

 

Barb: Jaký je obchod s ganjou na Jamajce ? Snaží se ho policie zastavit ?

Bob : Sleduje ho ! Všichni všude na celém světě proti bylině bojují . Pokaždé když náhodou vláda legálně bylinu prodává , je to kvůli penězům . Pokud jde čas od času kvůli bylině někdo před soud , musí zaplatit tučnou pokutu . Přitom bylina tu existuje , hlavně pro to aby národy léčila . Místo toho kouříš cigarety , měl by jsi kouřit bylinu . Bylina tě dělá silným , cigarety slabým . Vláda není pro člověka to nejlepší . Už jsi někdy slyšel o Jackule ?

 

Barb: Ne .. ach jo ! O Drákulovi myslíš (divoký smích)

Bob: Jo , tak jsi slyšel o upírovi!

 

Barb:Jo! ( směje se ještě víc)

Bob : Vláda = upíři !

 

[ 489 – 4.8.2020 ] Nezávislost v Zimbabwe 1980

Harare , Zimbabwe – Před 40 lety vystoupil Bob Marley a jeho skupina The Wailers na pódiu Rufaro Stadionu v Harare , aby pomohli oslavit den nezávislosti v novém státě Zimbabwe.

Bylo to elektrizující . Atmosféru zaplnil nezaměnitelný rachot dnes již legendárního jamajského muzikanta , když se mezi jeho písněmi mezi lidmi skandovalo „Viva Zimbabwe“.

„Byl to okamžik terý jsem si naplno vychutnal“ řekl Al Jazeera Ch. Mutswanga , jeden z bojovníků během osvobozeneckého boje mezi lety 1966-1979 . „Po tvářích mi stékali slzy dojetí“ , vzpomněl si na tento okamžik .“Bohužel mnoho z mých spolubojovníků tam nebylo , aby mohli sledovat tuto velkolepou podívanou , za kterou zaplatili svým životem“

Té noci v dubnu 1980 se Zimbabwe stala nezávislou africkou zemí . V prosinci 1979 byla připravena smlouva v londýnskem Lanchasteru která zajišťovala v zemi první svobodné volby , které se uskutečnili v únoru 1980 , vyhrála ZANU-PF , která byla jednou z politických stran osvobozeneckého hnutí . Jejíchž lídr Robert Mugabe se měl stát ( a stal) prvním zimbabwským prezidentem .

Marley , jeden z politicky a sociálně nejvlivnějších hudebníků své doby , který navíc měl silné spojení z Afrikou , byl pozván , aby vystoupil během oslav nezávislosti této země. Superstar reggae nejen že pozvání ihned přijal , ale také utratil spoustu peněz za odlet kapely , a vybavení , aby se zúčastnil oslav které byly naplánované na 17.duben 1980 .

„Bylo téměř nevyhnutelné ,aby člověk který se tak ztotožnil s bojem proti útlaku , byl pozván , aby na těchto oslavách vystoupil „ dodal Fred Zindi , tehdy 22 letý student , dnes profesor pedagogického oddělení univerzity v Zimbabwe , který se také koncertů zúčastnil .

Mezi 40 000 lidmi na stadionu Rufaro byly hodnostáři z celého světa , včetně prince Charlese , dědice britského trůnu a tehdy indického premiéra I. Gándhího.

Zatímco kapela hrála uvnitř stadionu , z velké části před lidmi pozvaných na tuto událost . Velké davy zvenčí se pokusily překonat zátarasy a dostat se dovnitř . Policie odpověděla palbou slzného plynu , jen Marley zůstal na pódiu . Show poté musela být přesunutá na druhý den . Očekávala se návštěva 100 000 diváků .

Jedním z vrcholem Marleyho show byla skladba Zimbabwe , píseň z alba Survival z roku 1979 . V ní se zpívá : „Každý člověk musí mít právo rozhodnout o svém osudu – toto není nic přehnaného – takže zbraně do paží – budeme bojovat za tento náš malý boj – protože to je jediný způsob , jak můžeme překonat tyto potíže – bratře máš pravdu – budeme bojovat , bojovat , bojovat za naše práva !“

 

Tato píseň za nezávislst se začala formovat již v roce 1978 , při Bobovo první návštěvě etiopské Addis Abeby . Zde se v místním interview Bob o Zimbabwe poprvé zmínil :“ Cítím , že Zimbabwe bude brzy svobodné“

Victor Matemadanda – tajemník Svazu Zimbabwských Národních Osvobozeneckých veteránů a také Náměstek ministra Obrany země řekl „Sám Marley je produktem obchodu z otroky , s tím hodně propojil své písně „ , ještě dodal : „Včasný příchod Marleyho reggae hudby a její globalizované panafrické poselství změnili politické postoje , když motivovala mladé bojovníky za svobodu , když šli do války“ .

 

[ 488 – 2.7.2020 ] Richie Unterberger – LP Legend

Dostala se mi do ruky velice zajímavá knížka „Bob Marley and the Wailers – kompletní ilustrovaná historie“ od Richieho Unterbergera . Koupil jsem jí jen tak pro zajímavost , avšak když jsem se do ní začetl , je výborná . Provedení ale hlavně výborný životopis . Co se mi na ní líbí je to , že autor se snažil podat popis desek dobově , jak byly vnímány v té době, což byl obrovský rozdíl . Ne jak jsou vnímané dnes . Mám v plánu pár zajímavostí z ní sem dát pár útržků které mě svým způsobem oslovily , a pro vás kteří knížku nemáte , může být důvod , si ji pořídit .

Začnu od konce , deskou Legend.

Je pravdou téma desky Legend jsem zde za celých 12 let co dělám tento web ani jednou nezmínil . Důvod ? Nejsem si jistý zda-li jsou na něm uvedeny správné skladby , které utvářejí ten správný pohled na boj Boba Marleyho s předsudky konzumním světem . A právě možná polovina skladeb mi tam moc nesedí , já osobně bych první posmrtný nejlepší výběr udělal jinak. Podívejte se , co se o tom píše v této knize .

Richie Unterberger – LP legend

Popularita písně Buffalo Soldier pomohla LP Confrontation ve Velké Británii vystoupat až na 5. příčku hitparády . Přetrvávající komerční potenciál Marleyho muziky pak na jaře roku 1984 potvrdil ještě singl „One Love“ , který v žebříčku také obsadil 5.místo . Tyto úspěchy však nebyly ničím ve srovnání s tím , co následovalo , když se na jaře začal prodávat první opravdový výběr Marleyho největších hitů , Legend . První příčku britské hitparády obsadil na celých 12 týdnů a alba se nakonec prodalo přez 20 000 000 kopií . Žádná z předchozích desek se přitom nepřiblížila ani miliónu prodaných kopií.

Ve Spojených státech album Legend nastoupalo tak strmě , v prvním týdnu po vydání se usadilo na 54. místě žebříčku , ale stalo se ( jako i jinde ve světě ) jedním z nejstabilněji prodávaných alb v dějinách populární hudby . V době vzniku této knihy se Legend v albovém žebříčku časopisu Billboard drží už více než čtyři sta po sobě jdoucích týdnů , což je čtvrtý nejlepší výkon v historii . Úspěch LP Legend navíc pomohl upozornit hudební fanoušky na zbytek Marleyho diskografie , zvláště pak na alba vydaná u Island Records . Už šestice z nich se pyšní statusem „zlaté desky“ (což znamená , že se alba v USA prodalo přes 500 000 kopií).

Proč se Legend prodává o tolik lépe než předchozí Marleyho nahrávky ? Především díky kvalitě zařazených skladeb , samozřejmě , ale ve hře jsou i jiné faktory. Výběr skladeb se zaměřil na nejpopulárnější šlágry , tedy podstatě na Marleyho velké britské hity , i když vynechání „Lively Up Yourself“ - jedné z jeho nejoblíbenějších písní vůbec , navíc jedním z nejchytlavějších refrémů – je prostě nepochopitelné , čert vem její neúspěch v singlových hitparádách ,

Podobu obalu Legend ovlivnil průzkum trhu , který si nechal udělat Dave Robinson z Island Records . Chris Blackwell na to vzpomíná v knize Untold Story : „Ukázalo se , že dobré bude na obalu vynechat slovo Reggae . Lidé na to slovo reagovali různě : někteří ho měli ráni , jiní ho nenáviděli . Spoustě lidí u Marleyho vadila ta jeho výhružná , revolucionářská stránka . Proto jsme vybrali jednu z jeho úplně nejmírnějších fotek“. Je otázkou co by si o takové „kastraci“ pomyslel sám Bob , ale v některých písních na LP Legend byly jeho revolucionářské myšlenky obsaženy pěkně nahlas a zřetelně , třeba v písních Get Up Stand Up , Exodus nebo I shot the Sheriff.

Album Legend také umetlo cestu k vydávání dalších Bobových archivních nahrávek . Těžko jednoznačně určit , kolik takového materiálu ještě existuje , záleží i na tom , kterého odborníka nebo Marleyho známého se zeptáte. Podle některých toho už moc nezbývá , hlavně co se týká dokončených studiových nahrávek . Jiní prohlašují , že existují materiály na vydání minimálně tuctu alb , především ve formě demosnímků a domácích nahrávek . Marleyho matka nedávno prohlásila , že většinu pásků nahraných v jejím domě v Miami kdosi krátce po Bobovo smrti ukradl.

O urputném boji o pozůstalost po Bobu Marleymu by se dalo napsat hned několik knih , zejména proto , že po sobě nezanechal závěť. Možná do poslední doby věřil , že se nějak zázračně uzdraví .

[ 487 – 20.6.2020 ] PEACEMAKER

Článek byl publikovaný 26.června 1978 v časopise Daily Mirror

Bob Marley a jeho proslulá kapela The Wailers právě dokončili koncerty na „anglickém venkově“ . Přesto byli rozladěni po zákazu hraní v Londýně ,kvůli zvětšené kriminalitě spojené s krádežemi , když tam naposledy vystoupily .

„Británie je předstudková a staromódní“ řekl Marley , nejlepší zpěvák reggae světa . „Všechna tyto pravidla a předpisy . Když by to byl někdo jiný než já , nebyl by s tím problém. Aha možná , že příště nebude“ . Přitom měla kapela naplánováno zahrát ještě v Empire Pool ve Wembley.

„Říkal jsem si , proč teď nemůžeme zahrát v Londýně , alespoň už vím příčinu problému“ uvedl Bob. Jediným místem které by snad bylo možné , je divadlo Rainbow . Teď by ale pro hvězdu takového formátu bylo malé . Takže proto kapela hrála včera večer (22.6.1978) v Bingley Hally ve Staffordshire , pro 8000 lidí.

 

Je ironií , že Marley – v současné době s hity jako Satisfy my Soul , by měl mít problémy s násilným chováním jeho fanoušků . Je to mírumilovný muž , kdekoli se ve světě objeví . Na svém koncertu v Madison Square Garden v new Yorku , před více než týdnem , získal za svou práci Mírovou cenu OSN . Začátkem tohoto roku se poprvé vrátil na Jamajku , protože se ho tam na konci roku 1976 pokusily zastřelit když se snažil v problematickém prostředí ostrova zprostředkovat pro lidi zdarma koncert.

Během zkoušky pro BBC v pořadu „Top of the Pop“ hovořil právě o návratu do svého rodného kraje , aby se stal hlavní tváří koncertu , kterého se zúčastnilo více než 20 000 lidí , včetně Micka Jaggera , Carly Simona , předsedy vlády Jamajky a některých z nejslavnějších gangsterů ostrova !„Z návratu jsem nervózní nebyl , myslím si že i přesto že mě chtěli zastřelit , bylo to určitě nedorozumění , bylo to politicky motivované“ dodal.

Marley 32 , údajně otec devíti dětí se sedmi ženami , je z žen víc znepokojen , než tomu bylo v minulosti . Už tolik nemluví o Cindy Breakspeare , která před dvěma lety vyhrála Miss World . „Vidím jí jen někdy , je to moje dobrá kamarádka“ , řekl s úsměvem a opatrně se podíval na atraktivní ženu Diane , která stojí nedaleko našemu rozhovoru .

Usměvavý Rastaman říká , že jednoho dne se může stát že opustí hudební svět . Co by jsi dělal ? „Asi bych se stal farmářem“ odpovídá .

 

[ 486 – 4.6.2020 ] Boston 1978 z dobového tisku

Bob Marley & the Wailers cestovali po USA v květnu a červnu 1978 , hráli spíše ve středně velkých místech , jako byly hudební a orchestrové haly . Turné je podporou nově vydaného alba Kaya , vypuštěné na hudební trh 23.března 1978 .

8.června 1978 hrají dvě show v proslulém bostonském hudebním sále , uměleckém centru múzických umění na Tremont Street v Bostonu . Toto místo bylo původně známé jako Metropolitní divadlo , otevřeno bylo v roce 1925 . V roce 1962 se stalo domovem bostonského baletu a přejmenováno na Music Hall.

Na internetu se dá snadno dohledat výňatek z novin ohledně tohoto Bobovo vystoupení . Napsal ho Steve Morse a byl publikován 9.června 1978 v časopise Boston Globe .

Na plné obrátky za Bobem Marleym

Bob Marley je vyčerpávající umělec , poskakující na jevišti , jako by byl ve snovém tranzu , zamotaný do svých přírodně spletených vlasů.Je to poprvé co zde vystoupil po neúspěšném atentátu na jeho osobu na Jamajce v prosinci roku 1976.

Bob se nechal slyšet , že na tomto americkém turné chce představit hlavně skladby z předchozích dvouch alb Exodus a Kaya . Kapela zde vystupuje po zhruba dvou měsíční pauze, kdy vystoupily na Mírovém One Love Peace Koncertu v Kingstonu na Jamajce .

Nicméně Bob včera všechny přítomné na koncertu překvapil tím , že zahrál roj tvrdých ghetto písní , které hrával spíše v dřívějších letech jeho kariéry .

„Slave Driver“,“Them Belly Full“ , „Burning and Looting“, "I shot the Sheriff" ale také například skladbu „Get Up Stand Up“ kde neustále opakoval z refrému „Never Give up the Fight“

 

Z nového alba Kaya zahrál pouze song „Easy Skanking“ , z předešlého Mírového koncertu zase jen „Jamming“. Může se stát hádankou , proč si zvolil na tento koncert zvolil takový set-list , tato první originální charsmatická superstar pocházející ze zemí Třetího Světa .

Dav byl menší než se očekávalo . První Show -Early Show která se hrála v 19:00 navštívilo 3200 a druhou - Late Show která odstartovala v 22:00 místního času navštívilo 3800 z kapacity 4400 lidí . Přesto dal Bob lidem ihned zapomenout na mizerný zážitek z vystoupení předkapely Little Anthony´s . Jeho vystoupení mělo opravdu grády . Koncert zakončil při skladbě Exodus záhadným pokřikem Rastafari a odtančil z pódia.

 

-Steve Morse

V roce 2015 Island Records vydal první (Early) z těchto koncertů oficiálně pod názvem „Easy Skanking Live“ . K němuž byl pořízen i videozáznam . Druhý (Late) je neoficiální ,celý si ho můžete poslechnout >>> ZDE <<< .

 

[ 485 – 1.6.2020 ] Dobová recenze na Kaya album v časopise Black Music

Málokdy bylo nějaké album tak brutálně kritizováno jako album Boba Marleyho & The Wailers Kaya .Daleko dřív než jsem si ho sám poslechl , jsem četl , jak hudební kritici píšou jak v tomto albu vyšli samé skladby které byly odmítnuté pro album Exodus . Ostrá kritika se do Boba pustila právě proto , protože prý konečně , podle jejich slov „se propadl pod úroveň své kreativity“ .

Ale realita je možná trochu jiná , když jsem album poprvé uslyšel , líbilo se mi. Je sice pravdou , že album opravdu obsahuje materiál který chtěl Bob dát i na album Exodus. Není ale pravdou že by byl odmítnut , prostě se na album už nevešel . Kritika je taktéž směřována na Marleyho ve smyslu „už není vařící ale je stále horký“.

Misty Morning se svou třpitivou rytmikou a nebo Running Away která má velice klidný rytmus , kde Bob klame zdánlivě jednoduchým textem , což je pro něj charakteristické , neboť text má mnoho významů .

Překvapením pro mě jsou přepracované staré hity : Kaya – Sun Is Shining a Satisfy my Soul ( dříve Don´t Rock My Boat) . To ale není vše . Více intenzivní Kaya , která se mi zdá více bezprostřední . Time Will Tell – krásná jamajská tradiční píseň se svou nenápadnou melodií , připomínající pomalý sen , jemně posluchače vzdaluje od problémů globalizace a vrhá ho do svých kořenů a tradic . A to jsem nevyjmenoval ještě všechny skladby z desky .

Jak Bob řekl : „Není to naposledy kdy přepracuji starou píseň“ . Takže se v budoucnu můžeme těšit na nějakou předělávku např. Mr. Brown nebo Duppy Conquerer . Nemyslím si , že je album takový propadák , jak se všude dočítám .

- Chris May ( časopis Black Music 1978)

 

[ 484 – 17.5.2020 ] Živě v Philadelphii 1976

Tower Theatre se nachází u křižovatky 69 Avenue u Ludlow Street v západní části Philadelphie . Od 70. let 20 století je oblíbeným místem hudebních koncertů . Toto místo které je známé svými přirozenými akustickými vlastnostmi , bylo v minulosti několikrát využito různými umělci pro nahrávání živých alb.

Bob Marley & the Wailers zde 23.dubna 1976 vystoupily hned 2x a to v 19:30 a v 23:00 místního času . Tyto vystoupení byly úvodními vystoupeními při Rastaman Vibration turné. Pro Boba to byla zvláštní noc , dva dvouhodinové koncerty za sebou . Bobova matka Cedella Booker to sem měla z Wilmingtonu v Delaware pouhých 30 minut autem , aby poprvé viděla svého syna naživo , nyní speciální rockovou reggae star. V the Wailers se poprvé představuje nové duo kytaristů – Donald Kinsey a Earl Chinna Smith . Oba jsou na koncert natešeni avšak podle Smithových slov : „Byly jsme oba hrozně nervózní , jak si sedneme a jak zahrajeme nové skladby z desky Rastaman Vibration , které má vyjít oficiálně až za týden , na den 30.dubna 1976“

Tower Theatre je místem kde David Bowie nahrává své živé album . Téhož roku (1973) zde nahrávají tehdy ještě neznámí Genesis s Petrem Gabrielem . V roce 1974 zde nahrával například také Bruce Springsteen.

Marley se rozhodl představit své nové kytaristy během své skladby Kinky Reggae , byl zjevně velmi dobře naladěn a před svými písněmi hojně mluvil k publiku . Na Set-listu koncertu se objevuje i skladba Johny Was.

„Musím teď poděkovat ! Vím jak , děkuji …! Johny byl … Žena drží hlavu v dlaních a pláče , protože její syn byl sestřelen na ulici zbloudilou kulkou a zemřel , to vše kvůli systému . Nyní je to systém . Systém mluví o systému . Víte co je to za systém ? Systém , systém ve kterém žijete . Budou se stále snažit aby bylo více uplakaných matek …. její syn byl zastřelen na ulici z náhodné střely .. A já vám říkám ….“

 

Tohle říká Bob davu , přímo předtím než se rozezní sálem melodie této ohromující skladby , kterou ale Bob hrál pouze při tomto turné a jen velmi málo . Škoda , je to Marleyho asi nejvíce podceňovaná skladba .

 

[ 483 - 29.4.2020 ] Havaj 1979

Report z místního tisku :

Kapela se zúčastnila turné po Japonsku , Austrálii a Novém Zélandu . Nyní směřovala do tropického ráje , na Havajské Ostrovy odehrát dva koncerty pro téměř 6000 fanoušků reggae a zakončit tak úspěšné turné Babylon By Bus . Psal se 6.květen 1979 .

Debutové vystoupení (viz. foto) sklidilo velký úspěch , přesto že se odehrálo netradičně brzo , v 16:45 místního času . Marleyho přesto musel těšit obrovský zájem. 

Téměř 90 minut dobře zvolená zvuková směsice v krásném prostředí Waikiki Shell Centra dodalo kapele dostatečnou atmosféru . Bob Marley & The Wailers zde zvládli 13 skladeb. Mezi nimi Bob prakticky nemluvil , komunikoval s publikem pouze skrze svůj rytmus reggae . Kapela ještě přidala závěrečný příspěvek ,aby tak fanouškům zpříjemnila pozdní odpoledne .

O Den později kapela vystoupila v the Lahaina Civic Center na ostrově Maui pro 3000 lidí , což byla poměrně slušná návštěva , vezmeme-li v potaz , že na ostrově žije 50 000 obyvatel .

                                                                                                                           -DON WELLER

 

 

[ 482 – 18.4.2020 ] Jamming In Japan 1979 – 12 dní s kapelou ( část 4)

12 dní s kapelou – Shin Mioshi

Byl u toho , když The wailers přistáli v Tokiu , byl u toho když skupina cestovala , na jídlo chodily spolu , uvolněně spolu diskutovali o Jamajce a Rastafariánství .

On doprovázel kapelu během jejich pobytu v Japonsku . Shin Mioshi , teď v důchodu , ale v té době ředitel nahrávací společnosti TOSHIBA-EMI , je stále fanouškem reggae . Mioshi sdílí svůj příběh , jaký byl Marley na jevišti . Muž který byl schopen uchvátit davy , přitom ale v soukromí tichý a zamyšlený muž .

„Strávil jsem 12 dní s Bobem, na tyto dny rád vzpomínám , budu na ně vzpomínat do konce života. Byl to člověk , se kterým jsem se v té době někdy setkat chtěl .

 

Poprvé jsem o něm slyšel v roce 1974 . Víte je to divné , ale na začátek našeho turné nebyly i přez velmi malou kapacitu sálů lístky vyprodané . Měli jsme strach aby nebyly kvůli ganje nějaké problémy .

Když jsem Boba poprvé v životě poznal , byl jsem ohromen . Jeho tvář vypadala ve skutečnosti ještě menší , když měl na sobě tu obrovskou pletenou čepici. Byl jsem překvapený , že málokdy udělal nějakou grimasu , jeho pohledy byly vážné , s výjimkou kdy se usmál . Byl to opravdu ten divoký a charismatický muž reggae jak se všude psalo ? No abych řekl pravdu , po prvním koncertu byly mé pocity smíšené .

Byl jsem před prvním koncertem v Koseinenkin Hall v Tokiu do zákulisí . Donesl jsem mu nějaké dárky , plakáty , odznaky . Mezi tím vším byla i kravata v rasta barvách . Usmál se a řekl : „ Nevím jak se kravata váže , mohl bys mi ji prosím uvázat ?“ . „Byl jsem tak nervózní , že mi to nakonec trvalo možná tři minuty . První z Japonských koncertů zahrál Bob v téhle kravatě .

Bylo až neskutečné jaký byl Bob v zákulisí tichý . Když ale vyběhl na podium a sundal z čapky své mohutné dready , najednou to byl ten nejnebezpečnější agitátor , na koncertu byl tak 10xvětší .

Na všech koncertech jsem samozřejmě seděl v první řadě , nejlepší sedadla . Měl tak úžasnou auru , že jsem z něho nemohl sundat oči . Byl jsem upřímně fascinován . Podíval jsemk se občas i do publika , a viděl , jak se někteří lidé modlí . Pro ně byl Bob jako bůh . Byl jako Martin Luther King . Povzbuzoval černochy na celém světě skrze jeho hudbu . Byl Rasta rebelem , z jeho postavy vyzařovalo cosi vznešeného .

Po koncertu jsem si myslel že s ním nebudu schopen promluvit , jak jsem byl nervozní . Ale sebral jsem odvahu , a šel jsem za ním do šatny „Hey Bobe“ , ale on se choval zcela přirozeně . Opět se opakuji , ale byl jsem ohromně zmatený tím rozdílem , byl to opravdu velký rozdíl .

Bob s kaopelouz byly zvyklí si každé ráno jít zaběhat . Tady v Tokiu to k mému nepochopení zařídit nešlo . Proto jsem za ním chodil každé ráno . Místo běhání se vykládalo z bible . Já jsem sice složitému jamajskému dialektu moc nerozuměl , ale stejně jsem mlčky poslouchal .

Abych byl upřímný , nemohl jsem pochopit proč rastafariáni vnímají Haile Selassieho jako boha . Ale cítil jsem , že nic nemůže otřást jejich vírou . Byla to jedna z hlavních ingrediencí jeho hudby , Na místě ani věcech nezáleželo , jeho hudba byla velice univerzální .

Jednoho dne se mě Bob velice vážně zeptal : „Mohl bych dostat zbraň abych se mohl chránit ?“Odpověděl jsem : Tady není nošení zbraně legální , jsou za to obrovské pokuty. Poč ale , nikdo se nesnaží vás zastřelit . Výraz v jeho očích zněl ale přesto velice vážně .. cítil jsem že mi nevěří . Když jsme v Tokiu na hlavním nádraží čekali na vlak Shikansen , tak se pořád rozhlížel okolo , měl nějaký divný pocit .

Myslím si, že Bob nedokázal zcela pochopit japonskou kulturu . Cítil Japonsko jako divnou zemi . Výškové budovy , Shikansen , uspěchaný svět v ulicích kterému nerozuměl . Naše zem na něj působila velice tajemně, cítil z lidí strach , i přesto že lidé na koncertech zpívali s ním , a na veřejnosti byly velice příjemní a zdvořilí . Ale i tak říkával , že se mu v Tokiu i Osace velice líbí .“

 

[ 481 – 14.4.2020 ] Jamming In Japan 1979 – Živě v Tokiu a Osace ( část 3 )

Série japonských koncertů začíná 5. a 6. dubna dvěma show v Kosei Nenkin Kaikan . Kapela se poprvé představuje fanouškům , hraje kombinovaně staré skladby „Burnin and Lootin“ , „Concrete Jungle“ s novými „Exodus“ , „Punky Reggae Party“ aj. Posluchači zde také slyší nové verze skladeb „No Woman No Cry“ a „I shot The Sheriff“ .

7.dubna turné pokračuje dvěmi vystoupeními v jeden den a to v 16:00 a 18:30 v the Shibuya Public Hall . Kapela hraje pro poměrně málo lidí než jsou zvyklí , jelikož aréna je velmi malá , navíc není plno , lístky nejsou vyprodané . Pak nastala dvoudenní pauza pro tiskovky a odpočinek . Další dva koncerty ve shodném termínu pokračují 10.dubna v Nakano Sun Plaza Hall . Tyto koncerty se zaznamenávají , později vychází v Japonsku na CD pod názvy jako Rastaman v Tokiu nebo Sun Plaza Show .

V roce 2001 byl tento koncert v Japonsku vydaný oficiálně pod názvem Japan 79 , obsahuje 12 písní a jako bonus část Interview z jedné z tiskovek .

Všech šest Tokijských koncertů fotografoval pod jevištěm Mitsuhiro Sugawara . Zpočátku zazněla i myšlenka pořídit z některého z koncertů videozáznam , avšak v těchto malinkých halách by byla obsluha kamer nemyslitelná .

Den po poslední Tokijské show vyráží kapela slavným rychlostním vlakem (Shikansenem) do 400 km vzdálené Osaky kde ještě ten večer vystupují v Kosei Nenkin Hall . Po dalších dvou dnech odpočinku japonské turné po vystoupení v Osaka Festival Hall končí.

Všechny tyto koncerty se hráli ve velmi malých halách pro cca 2200 lidí . Z dnešního pohledu by bylo vidět a zažít atmosféru koncertů jen pro vyvolené , však Bob často hrál i pro 20 000 lidí .

 

Afričan Kweku Ampiah který v té době v Japonsku studoval byl přítomen na jednom z Tokijských koncertů vzpomíná : „Zážitek byl nepopsatelný také proto , že jsem ho viděl hodně zblízka . Hala byla velmi malá“

Bob Marley and the Wailers se na japonském turné překvapivě setkali s velkým ohlasem . Na každém koncertu lidé společně s Bobem zpívali slova každé skladby . Bob tím byl mile překvapen , s tím se ještě nikdy nesetkal. Realita byla malinko jinde . Neville Garick , který vymýšlel obaly Bobovo desek , do bookletů alb vkládal i texty jednotlivých skladeb . Z pódia si všiml, jak lidé právě z těchto knížek zpívají. Později se Bob dozvěděl , že slova které japonci z knížek zpívali , byla mnohdy jediná anglická slova ,kteří někteří do té doby znali .

 

[ 480 – 5.4.2020 ] Jamming in Japan 1979 – Příjezd ( část 2 )

Po dlouhém letu Bob Marley s kapelou přistávají na mezinárodním letišti v Tokiu . Mají jen málo času na zotavenou . Tisková konference se koná hned po příletu . Více než 100 japonců , novináři a fotografové chtějí kapelu v Japonsku přivítat .

Je pozoruhodné , že novináři namísto svých kolegů v Evropě a Severní Americe kladou Bobovi vážné otázky , namísto naivního pohledu na rastafariánství . Když se jeden z novinářů zeptal na pravý význam dreadů , Bob na to odpověděl : „Je to naše síla , naše sny se staly realitou“ .

Fotograf Mitsuhiro Sugawara pochází z ostrova Hokaidó . Jeho vášeň k muzice a touha po dobrodružství ho přitáhla pouze s batohem , fotoaparátem a pár drobnýma stopem do Tokia , Už dříve se Sugawarovi podařilo udělat dobré snímky z různých vystoupení různých amerických jazzmanů vystupující v Japonsku a odnesl je do jednoho nejmenovaného Tokijského hudebního časopisu . Díky tomu byl povolán fotit všechny známé hudebníky , kteří navštívili Japonsko.

Sugawara vzpomíná : „Jednou v roce 1975 jsem byl v hudebním baru v Tokijské čtvrti Shimokidazawa , bar byl známý uvolněnou hippie náladou . Uslyšel jsem tam z reproduktorů podivnou muziku s chytlavou rytmikou – reggae . Byla to deska Live at Lyceum 75 . Hudba okamžitě přitáhla mojí pozornost a nasměrovala mě na reggae proces.“

Sugawara téměř okamžitě poznal jedinečnou charismatickou osobnost Boba Marleyho , která se podle jeho slov rodí jednou maximálně 2x za sto let a našel si v reggae super star svůj idol. Příjezd Boba Marleyho a The Wailers do Japonska bylo pro něj splněným snem , stal se totiž oficiálním V.I.P. fotografem tohoto turné .

  

Bob s kapelou se ubytovali v hotelu . Ihned on a jeho kumpáni narazily na problém , který je stále aktuální – marihuana a další drogy jsou v Japonsku přísně zakázány . V návaznosti na protidrogovou politiku japonské vydání alba Kaya dostala alternativní zadní obal , hořící joint musel zobalu zmizet . Aby se kapela a pořadatelé koncertů vyhnuli problémům s japonskou vládou , dohodli se s majitelem hotelu na speciálních opatřeních .

Bob s kapelou byly ubytováni v 1 patře . Stejně tak ale přízemí a druhé patro bylo rezervováno pro kapelu , ikdyž pokoje zeli prázdnotou. Sugawara vzpomíná že tisku bylo zakázáno proniknout do zákulisí hotelu a nějak Boba s kapelou otravovat . S Bobem a jeho kapelou se mohli vidět pouze na tiskových konferencích . Pokud by japonské úřady dostali od někoho informaci , že se v hotelu marihuana kouří , celé japonské turné by bylo zrušeno. Vzpomíná že pořadatelé sehnali odněkud pro Boba a kapelu 50 velmi silných jointů z Thajska , naivně věřily že to kapele vydrží po celé turné . Jenže všechny byly dávno spáleny aniž by kapela vstoupila na pódium prvního koncertu .

Před prvním koncertem Bob s kapelou navštívili výrobnu nástrojů značky Yamaha , kapela zde formou darů dostala nástroje , ale i značkové oblečení . Bob dostal od generálního manažera Yamahy nárkem novou rytmickou kytaru , tuto kytaru Bob symbolicky po celé japonské turné používal . Kromě plnění tiskových povinností měli Bob s kapelou i trochu času na procházky po městě a návštěvu památek . Sugawara vzpomíná že Bob zde poprvé ochutnal Sushi , dříve to rozhodně nebylo tak známé a všude dostupné jídlo jako dnes . Na tiskových konferencí Bob odpovídal na otázku jak se v Japonsku cítí (?) , odpovědí : „je to tu jiné , cítím se tu zvláštně“ .

 

[ 479 – 31.3.2020 ] Jamming in Japan 1979 – Úvod ( část 1 )

Mezi roky 1973 a 1980 BMW (Bob Marley a Wailers) cestují po celém světě aby šířili reggae hudbu , poselství vzpoury , vykoupení a Rastafari .

Na jaře 1979 legendární reggae formace rozšiřuje své mezinárodní trumfy o dálný východ . Navštíví Nový Zéland , Austrálii a Japonsko . V právě zmíněném Japonsku se i díky tomu zvyšuje zájem o reggae hudbu . Bob Marley s kapelou strávili v Japonsku 12 dní , učinily zde 8 koncertů .

Na začátku 70.let začíná reggae hudba pronikat i mimo Jamajku . Vydává se na gramodesky hlavně v Kingstonu . Reggae rytmy se ale ozývají i daleko přes Atlantik , mimo USA míří hlavně do Anglie . Ti co nejvíce poslouchají tuto hudbu bývají většinou Hippes ale i jamajčani žijící v zahraničí . V té době se v kinech po celém světě objevuje film The Harder They Come , má výborný soundtrack a ten se také šíří světem . Mimo samotného Jimmyho Cliffa zde bylo obsazeno v té době hodně známých reggae umělců , včetně Desmonda Dekkera nebo Toots and the maytals . Odborník na reggae hudbu Chris Salewitz říká , že díky tomuhle filmu se reggae dává do podvědomí lidí ve světě . Bylo to dávno předtím než se Bob Marley stal mezinárodní hvězdou . Tento soundtrack ale pomohl poznat Jamajku a její fascinující hudební scénu .

 

Zhruba ve stejnou dobu kdy tento film byl uveden do kin , reggae se často objevuje v rádiích . Jedná se o napodobení tohoto stylu od Paula Simona a jeho hitem „Mother and Child“ , zajímavější je I Shot the Sheriff Erica Claptona , což je cover hit od v té době neznámého jamajského umělce Boba Marleyho . Najednou je v japonsku velký zájem o alba Catch a Fire a Burnin , kde byla v originále tato skladba vydána. Také se zde začínají objevovat hudební kluby preferující z velké části reggae hudbu . Jedním z takových je Club 69 v Šidžuku . Tyto kluby pomáhají v Japonsku zvýšit zájem o tuto hudbu .

Léto 1975 se stává pro tuto muziku klíčovým . Dva legendární koncerty v Lyceu Ballroom otevírají Bobovi Marleymu cestu k mezinárodní slávě . Za tyto dva koncerty se stávají nejžhavější reggae kapelou světa . Přibližně ve stejnou dobu na druhé straně světa v Japonsku vítají prvního jamajského reggae umělce . V rámci Trojan Records Tour přijíždějí koncertovat The Cimaroons . V roce 1977 i 1978 vystupuje v Tokiu i Jimmy Cliff .

Popularita reggae vystřelí do nebes ale až o rok později v roce 1979 , kdy Japonsko navštíví v rámci celosvětového turné Babylon By Bus právě Bob Marley , hlavní posel reggae . I podle různých japonských hudebních kritiků Bob se svou muzikou pronikl i mezi tradiční publikum . Bob zde vystoupil v Tokiu a Osace .

 

[ 478 – 30.3.2020 ] Rozhovor na 56 Hope Road 1979 – část 5

Někdo z kapely Inner Circle mi řekl , že peníze z Peace Show se nikdy nedostaly ke správným lidem. Víš o tom ?

Vím jen to , že se dostali všude možně . Bylo do toho zapojeno dost lidí , to nebyly lidi z ghetta , před ghettem se skrývají .

Musíš mít taky problém , zde jsi taky skrytý , daleko od ghetta !

Pozor ! Jaký problém ? Podívej se do mého dvora , to je ghetto . Podívej se tam . Právě jsem přivedl ghetto do města . Jiná věc je ta , nemůžu být pořád na stejném místě . Musím se skrývat trochu i před policií . Podívej se na některý jiný dvorek v okolí , jestli tam uvidíš někoho z ghetta . Když jsem žil v ghettu , jediná možnost jak se dostat někomu na dvůr byla utéct před policií a přelézt plot . Nechci být moc v kontaktu s ghettem , v kontaktu s vězením , v kontaktu se vším , co je špatné , ale ne s lidmi . Skoro každý den jsem utíkal před policií , celé roky . Teď jsem na pozoru , pořád si vymýšlím různé ústupky . Dovést ghetto do města , ale přesto nemít zde špatné lidi . Nemlůžu tady zůstat a čekat až na mě někdo z nich bude zase chtít vystřelit . Lepší je dělat nějaké správnější kroky . Ne vzít pistoli , a postřílet je , stejně bude jednou po nich . Chci nějaký vylepšovák , ale nemusí být myšlený materiálně.

„Ambush in the Night“ obsahuje jasný odkaz na kolonialismus ?

Vždy se snažíme . Je spousta dobré hudby , celá škála výborných hudebníků .Nerad moc mluvím , protože jak furt mluvím , nevím zda mě chápeš , nebo ti co si náš rozhovor přečtou , zda to pochopí . Musím pouze konstatovat , že jako rastafariáni jsme také pouze lidi . Někteří lidi sem přijedou pouze zamnou a chtějí rozhovor , ale nechtějí slyšet , to co jim pak říkám ,. To naše přesvědčení se stává jako pohled na svět z jiné planety , je to jako utopie . Uvedu zase příklad . Když myslíš na jídlo , myslíš pouze jenom na to dobré , ale nikdy ne na to špatné . Je to jako s pravdou . Víš Vivien , někdy útočíš moc přímočaře . Já chápu jak to myslíš , protože jsi žena , vidíš to z ženského pohledu … Já to chápu , ale nemůžu tě potěšit tím , že třeba něco povím , a nebudeš se cítit radostně .

Zjistila jsem , že často používáš staré melodie . Nenapadlo tě někdy zmodernizovat starou skladbu „Rude Boy Get Bail“ Stále je to relevantní ?

No Bunny jí složil někdy v roce 1966 , když jsem byl v Americe . V té době jsem i já skládal podobně hrubé písně . Prodávali se pak jako singly v tom bizardním obchodě . Špatná , špatná muzika . Lidi by mě nemeli říkat že jsem Rude Boy , jsem Rasta . V té době jsem ale nevěděl co je to rasta . Něco uvnitř mi ale říkalo : nebuď špatný , buď dobrý chlap . Pak jsem pochopil že jsem dobrý , nějaký Rasta .

Kdy nebo co tě přimělo si uvědomit , že jsi Rasta , ne Rude Boy ?

Co je dobrého na zle ? Přemýšlel jsem , podíval jsem se na ty co tak žijí a pomyslel jsem si , chlapi , krvežíznivci , s z života budu mít když bulu lidi mlátit ? Způsob s bohem je ten a jediný pravý způsob života ! Cítit s lidmi . To je celé .

 

Mívali jste po založení kapely hodně koncertů ?

Ne , moc ne . Na Vánoce nebo na Velikonoce , jsme hrávali v Carib Theatre . Ale protože jsem nebyly tak dobří ani jsme neměli jméno , a protože přicházíme z Trenchtownu , zahráli jsme jen pár skladeb vždy jako předkapela .

Tak teď se můžou ale přetrhnout abys nahrával muziku pro ně ne ?

Vyžeň je . Řekni jim ať přijdou později .

Který okamžik v tvé hudební kariéře pro tebe nejvíc znamená ?

Miluji vývoj této hudby , To je to , co mě opravdu zajímá . Snažím se ho pochopit . Tato hudba roste . proto Hudebníci přicházejí každým dnem s novými písněmi .

 

 

Dřív než jsem se dala na odchod se mě Bob zeptal : „Proč si nezajdeš taky za Family Manem, nebo za někým z ostatních z kapely udělat rozhovor ? Vždycky jsem to já kdo musí mluvit , nechápu to , ale vždycky mě to dostane do problémů .“

 

@ Vivien Goldmanová

 

[ 477 – 21.3.2020 ] Rozhovor na 56  Hope Road 1979 - část 4

Přesto ale v tomto systému pracujete pro bělocha . Jak je to tedy , stala by se z vás mezinárodní hvězda , kdyby byl Chris Blackwell černoch ?

Koukej . Kdybych byl neschopnej , tak by mi Chris Blackwell stejně nepomohl . V té době měl kontakty , cítil jsem nějak , že ho jako kapela potřebujeme , a možná to byla správná volba. Blackwell to ale dělal hlavně pro sebe . Vzpomínám si na dobu , kdy měl rozjednány kontakty s 19 jamajskými kapelami , ale ani jedné smlouvy se nakonec nedotkl . Dostali jsme ho pod tlak a možná to byl klíč , viděl naší disciplinovanou práci , přesto to byl škrt a nedal nám na naše první turné jedinou libru , hráli jsme vlastně skoro zadarmo . Cítil jsem ,že všude kde jsme hráli na nás byl vyvíjen tlak , kamkoli jsme přijeli . Nejrači bych celou tuhle společnost vyhodil do povětří .

Není teď největší tlak na tvojí osobu ten , že jsi „posel reggae“? To je důvod proč jsi utekl pryč , když jsi se bránil proti lidem , kteří tě obviňují za to co děláš a proto se pokusili tě zastřelit . Není právě tohle důvod proč jsi vydal klidnější album Kaya , jako upřímnou formu odpočinku od všeho ?

Lidé nechápou , že také chceme žít v naší zemi . Tyhle písně zpíváme ale ne z nebe. Možná když bych věděl že mám za sebou armádu 50 000 ozbrojených chlapů , zpíval bych více militantně . Možná bych složil více drsné melodie , než je Kaya. Musím vědět jak jednat s lidmi , ale také jak mám řídit svůj život , protože je to to jediné co mám a nikdo mi v tomto případě nemůže nic vytýkat a víš proč ? Protože tomu nikdo nerozumí ! Lidi kteří nedělají hudbu a nežijou s ní , tak to necítí . Někdy ale potřebuju jít ven s něčím a zařvat si . Díky tomu ale už mám vyzkoušeno ,že dokážu zazpívat jakoukoli píseň . I když změnit se sám v některých věcech prostě nedokážu , rozumíš tím , co mám na mysli ?

 

Nevím co tím myslíš , každý se přece během svého života mění .

Když zpívám melodii jako je Kaya , má mě to změnit ? Ne … jen jsem víc uklidněný . Je to způsob jak klamu okolí . Uvedu příklad : když jedu ve vlaku kde je spoustu lidí a řeknu – koukejte tímto směrem , sleduju kolik lidí se tímto směrem opravdu kouká , a kdo si dělá věci posvém a kouká svým směrem ,tak těch je samozřejmě nejméně . Takže když zazpívám Kayu , tak se všichni nechají velice snadno uchlácholit pohodičkou ale když najednou změním tempo a zakřičím „Black Survival“ , tak jsou posluchači úplně vyjevení . Jako idioti , vše co kdo udělá následují , žádný z nich není vůdce , všichni pouze následují , jako ovce. Slyšel jsem jak lidé říkají Bob Marley zmizel , že zradil , že zjemnil ! Ale kdo z nich ví , kdo to je Bob Marley a by mohl zjemnit. Můj boj se nemůže nikdy změnit , ať jsem na Jamajce nebo v Miami . Někteří lidé nechápou , že i mimo Jamajku jsem pořád ve spojení s našimi lidmi . Není to o místu , je to o lidech . V Miami jsou taky moji bratři . Takže to není o pocitu , jako když děti čekají na Vánoce . Jsem připravený voják , každý den prožívám válku . Jen si představ , že jsi Rasta v tomhle světě . Lidi Rastamany od pradávna nenávidí . Mohl bych si užívat blahobytu který je mi nabízený , ale jsem Rasta a bojuju .

Jakto že jsi si vědom nebezpečí zavraždění , když říkáš , že nic takového jako smrt neexistuje ?

Vydrž teď . Půjdu ven a skočím pod rozjetý autobus , co myslíš že se stane ?

Budeš na maděru ale co tím myslíš ?

Mrtvy . Ale už tady lidi dělají chybu . Říkají že maso nic neznamená . Ale tvé tělo je to jediné , co máš . Co do tebe vložil bůh , je tvůj život . Tímto způsobem to vnímám , tímto způsobem nebloudím , mě kořeny jsou bůh. Ale sestro , chápu , co říkáš , jak to asi myslíš . Říkáš , že můžu být mrtvý ve svém těle . Respektuji své tělo , ve zdravém těle zdravý duch.

Takže nevěříš ve smrt ?

Ano nevěřím ve smrt těla ani ducha.

Ale ještě nerozumím tomu , protože jednu minutu říkáš že ve smrt nevěříš a další minutu povídáš o zastřelení , a ….

Ano ! Ale musím se tomu vyhnout ! Někteří si neuvědomují , že život je boží dar a stojí za to si ho zachovat . Mzdou za hřích je smrt.

Oh , myslela jsem se , že cítíš to tak že smrt vůbec neexistuje .

Smrt pro mě opravdu neexistuje , existuje pro mě bůh . Ten mi dal život , proč by mě ho měl brát . Jen ďábel říká , že každý musí zemřít .

 

[ 476 – 1.3.2020 ] Rozhovor na Hope Road – část 3

Bobe myslíš si , že jamajské politice můžeš hodně pomoci ?

Já mohu dělat spoustu věcí kdekoli.

Ale například poté , co byl zastřelen policií Claudie Massop (jeden z organizátorů loňského mírového koncertu v Kingstonu) , Jak jsi se cítil na mírovém koncertu?

Jsme Rasta a boj pokračuje .

Ale kde bojujete ? Myslíš si že Rasta muzikant by se neměl nikdy přímo politicky angažovat ?

Ne . Nepodporuju JLP ani PNP. Rasta je jiné . Claudie byl můj bratr jakou spoustu jiných . Ale vím , že jako rastafariáni můžeme hodně nabídnout . Máme 12 kmenů izraelských , etiopskou pravoslavnou církev , teokratickou vládu . Pokud chce mládež vstát a jít bojovat proti politice , může jít. Máme něco , co vyžaduje práva , pokud stojíte tam , kde stojím. Pokud to neuděláte , budete umírat v ulicích se svázanými dready , protože nebráníte věci , které musíte bránit. Nemůžeš být silná , musíš být slabá . Je to pouze pravda . Hájíme filosofii Jeho Veličenstva . Není to politika – jsou to jen slova, díky kterým je politika. Je to život , lidé .

Když zpíváš o militanci , co od lidí očekáváš ?

Očekávám , že pokud žiješ se zbraní , pokud bojuješ se zbraní , pak oheň je zbraň . Kde a odkud pocházíš , bojuješ s holí a kameny , pak budeš bojovat s holí a kameny . Pokud je boj duchovní , pak bojuješ duchovně , protože všude boj pokračuje . Není žádná alternativa . Pokud na vás někdo střílí z kulometu a ty házíš jen kameny , potom musíš taky použít kulomet ! Boj pokračuje . Mnoho lidí hájí Jihoafrickou republiku a když držíš černocha v Jižní Africe , držíš ho po celé Africe . Protože Afrika je Šalamounův zlatý důl . Takže je válka. Buď bojuješ za život , nebo nežije nikdo . Víš co je to za boj ? Ten že černoši , pouze černoši – nesmí mluvit rastafariánskou pravdu .

Nesouhlasím – dnes můžeme získat spoustu informací o rasta !

Samozřejmě , ale řekněte někde někomu , že máte rastafariány ráda , že vidíte možnost , díky které si lidstvo může vytvořit nový životní postoj , aby žilo , abychom všichni mohli říct : Tohle je to , jak chceme žít . Systém to nepodporuje .

 

 

V polovině šedesátých let jsi pracoval v továrně na automobily ve Wilmingtonu v Delaware . Jaké to bylo ?

Když jsem byl mladý , byl jsem vždy aktivní , nebyl jsem lenoch. Naučil jsem se obchodovat , svařovat , ale i mimo práci mi tato zkušenost velice pomohla. Někdy to bylo velmi tvrdé , cítil jsem se rozčílený. Pokud pocházíš ze země kde se všechno vypěstuje . Nemusíš se pokud někam jdeš bát o život . Aby jsi měla peníze najdeš si snadno práci , vykoupeš se , najíš se , koupíš si oblečení , časem si vyděláš na nový dům. A nebo pocházíš z podivné země kde nemůžeš najít žádnou práci a nemáš co jíst , nejlepší způsob jak se tomu vyhnout , je se sebrat a odejít .

Považuješ Jamajku za podivnou zemi ?

Jamajka je krásné místo , nejhezčí které znám , ale systém se mění i tady . Prostě se to celé najednou změní a stane se tím místem podivným . Jsem rozmrzelý z toho , že to říkám ale je to tak. My se ale nesnažíme lidi přesvědčovat , pojďte k Rastafari , to je pravda , bůh ví . To je důvod , proč ani někdy nemám chuť mluvit , protože je to jen ztráta času , ale pořád mám nutkání . Ale když si povídám s lidmi , někdy mám pocit že jsme na stejné vlnové délce . Od doby papeže Pavla jsme věděli , že budeme pod tlakem . Běloch nemá s Rastou žádný soucit , ale musí nás slyšet a zemře ve svým vlastním hříchu . S jeho solí a nebo atomovými zbraněmi . Ve skutečnosti tu nejsme abychom jako rastové zachraňovali bělochy . Ale jsou to také lidi této země , a pravdu slyšet musí !

 

[ 475 – 10.2.2020 ] Rozhovor na 56 Hope Road – část 2

 

Bobe tvoje nové album Survival je úžasné . Vyrovnanější a militantnější jsou vaše nové melodie , více než Kaya .

 

Jdeš přímo na věc. To co říkali o Kaye je pravda , ale veškerej čas nemůžeš projevovat agresi . Dělat hudbu je život , který musím žít . Někdy musíš bojovat s hudbou samou . Takže to není jen o tom , té agresi , to je můj vývoj. Teď ale cítím že musím zasáhnout zase militantně  , nadešel čas Rastafari. Ale já byl vždycky militantní , možná až příliš . Proto jsem udělal album jako byla Kaya , abych odladil tempo.

 

 

Cítil jsi se například někdy pod tlakem , abys zaznamenal úspěch třeba na americkém trhu ?

 

Abych ti řekl pravdu , ani to tak nemyslím. Já beru hudbu velice kreativně . Vychází z mé hrudi. Nezabývám se speciálně tou ani tou melodií . Jde o pocit který mám při jistých vibracích , jak to přijde do mojí duše. Jen respektuji lidi jako Bob Dylan nebo Taji Mahal za to , jak jsou sami sebou . Oni vnímají svůj vlastní talent to znamená , jsou tím kým jsou. Jde o to , že není potřeba kopat tak jak chtějí jedni nebo druzí , aby jste někoho potěšili a druhého ne . Nemá smysl dostat se do téhle mechaniky , protože pokud to udělám , kreativita odejde . To je důvod , proč spoustu umělců přijdou jen na krátkou chvilku , uplyne nějaká doba , a už o nich neslyšíš.  Protože když jsem sám sebou , … víš jak to myslím?

 

 

Byl jsi někdy naštvaný ,  byla určitě někdy situace , kdy bylo Rasta použito jako reklamní trik?

 

Můj názor je takový . Island Records může při propagaci desek a koncertů se pokusit o trik . Já sám si nemyslím , že zahraju koncert na nějakém místě a hned druhý den tam budou všichni Rasta .  Není to tak , pouze náš tlak na lidi roste.  Aby si uvědomili že máme vizi , skrze nového stvořitele . Rastafari je jeho jméno . Je základním kamenem pro realizaci jednoty všech lidí .

 

 

 

Když jsi byl poprvé v Africe . Bylo to takové místo jako ve tvých představách ?

 

Když jsem se tam poprvé podíval , cítil jsem v sobě to stejné , jak jsem si to dřív představoval . Jen hezčí .

 

Jak hezčí ?

 

Prostě hezčí , pokud jde o život a rozvoj . Když jsem přijel do Afriky , ucítil jsem jak můžu být užitečný , pro lidi.

 

Myslíš , že tam potřebují hodně pomoci ?

 

Ne , s ohledem na materiály . Cítím že Afrika čeká na své lídry kteří budou vědět jak se věci mají .

 

 

Někteří lidi v Anglii považují Rasta za  další odnož koloniální mentality , jako něco co drží lidi u země.

 

To , to co si myslí jeden člověk je skvělý . Ale blázen se opírá o jedno jediný názor. Pravda je vždy někde uprostřed .  Král Šalamoun a Král David jsou kořeny černochů a kořeny stvoření – je to Jákobův lid . Takže když černoch říká , že Rasta je kolonialista , obrací to jinak ve smyslu diplomacie , dělá to lišácky , protože se v otroctví naučil , jak to má dělat . 

 

Stejně jako někteří lidi říkají , že důležitější je je například konfrontovat realitu v Anglii , než myslet na cestu do Afriky.

 

Mohl bych s tím souhlasit , ale za co bojovat ? Aby lidi zůstali na špinavém místě , kde jsou řeky znečištěné odpady . Proč by měli zůstat na takovém ošklivém místě ?  Afrika pro Afričany , stejně tak Anglie pro Angličany . Neříkám ale ,že se národy nesmí míchat dohromady . Tento svět je zábavný v tom , že bílý tvrdí že nemůže bojovat za to , za co bojuje a co si myslí ten černý . Dělají se zbytečné bariéry mezi lidmi . Praotec nás všech je Noe. Tvůj , můj , koukej z okna  na támhletoho co jde  po chodníku , každý máme jinou barvu kůže , ale jsme všichni si rovní , jsme lidé . Ale v dnešní době chápe jen málokdo , kde hledat své kořeny.