ČLÁNKY - 2020

[ 474 – 23.1. ] Rozhovor na 56 Hope Road 1979 – část 1

Tento rozhovor vedla s Bobem významná hudební novinářka Vivien Goldmanová. Rozhovor byl publikován 11.8.1979 v časopise Mellody Maker pod titulkem (nadpisem) : BOB MARLEY VE SVÉM DVOŘE .

Vivien Goldmanová Předmluva:

Když projíždíte v Kingstonu v ulici Hope Road do dvoru k domu s číslem popisným 56 tou bránou s bílými sloupy , všimnete si jedné věci , silnice je nová , téměř žádné díry . Všude je uklizeno . A to i přesto , že se Kingstonem minulý týden přehnala malá povodeň , a na všech silnicích je naplavený bordel , tady ale kupodivu ani smítko.

Na jedné straně domu je hudební obchod . Na jeho stěnách jsou trička s nápisy babylon By Bus , Rat Race nebo Tuff Gong . Na pultu u kasy leží brožura fanouškovského klubu The Wailers , kde jsem se začetla , je tam spoustu parádních receptů na zdravá jídla.

V tomto domě nebydlí pouze Bob . Je to přechodné bydliště dalších Wailerů i Bobovo přátel . Bílé sloupy u vchodu z ulice do dvora stále poukazují na zašlou koloniální slávu . Dnes je ale součástí domu i nahrávací studio . Z dvora se stalo parkoviště ale i šrotiště . Vozový park Jamajky je dost k zoufání , čím se tady jezdí , mi zůstává rozum stát . Až na Bobovo nablejskané BMW , což je tady populární značka (jen si sestavte iniciály ) .Dreadové nemají ani dnes v této době zrovna lehký život , ale zde v prostorách domu a v jeho oplocení je taková malá Rasta základna.Vnitřek domu je parádním důkazem jak se tady Bob Marley parádně prezentuje . 24 stopé studio , takhle kvalitní už je na Jamajce pouze jedno , a to studio Harry J. Canal One , to má stop 16 .

Tohle studio je docela malé , ale stylové . Někteří tvrdí , že připomíná Criteria Sound studio v Miami , uvnitř v barvách tmavé borovice , striktně ve stylu Západního pobřeží . Reggae od kořenů z luxusní atmosféry.V kontrolní místnosti sleduju svislé světelné pruhy ,které ukazují úrovně záznamu ,na každé stopě blikající nahoru a dolu. Alex Sadkin přiletěl z Miami aby spolupracoval s Bobem , ten tady zaměstnává ještě i hudebního inženýra Errola Thompsona . Právě se maká na nové skladbě „Step It Natty , Step inna Zimbabwe“ , a my všichni brzy poznáme , kdo je opravdový revolucionář .

 

Bob mi právě řekl že času má dost a není potřeba rozhovor uspěchat a tak společně procházíme kolem domu , přes krásně vyřezávané dveře a vcházíme do jeho kanceláře. Ta vypadá jako běžná zápaďácká kancelář až se sám divím . Nový kancelářský nábytek , dokonce je tu i nový psací stroj značky IBM , telefony s interkomorovými systémy … Usedáme na židle a rozhovor začíná …..

[ 473 – 11.1.2020 ] V Rotterdamu 1978

Je červenec 1978 , Bob Marley & The Wailers jsou na konci evropského turné . Kapela projela Anglií,Francií,Španělskem,Švédskem,Dánskem,Norskem a nakonec přijíždí do Holandska.Během této koncertní šňůry vychází nové album Kaya , které mnozí kritici hodnotí jako „lehké“ , ale turné na podporu této dsky se paradoxně stává velice úspěšné.

Al Anderson je zpět v kapele , spolu s Juniorem Murvinem vytvářejí ostřílené rockové duo . I na ně dnes čeká do posledního místa vyprodaná Rotterdamská hala Ahoy Hallen Club.

Místní hudební novinář Martin Husman o tomto vystoupení s nepatrným odstupem času napsal:

„Poté co projeli Evropou se v červenci Bob s kapelou představily v Holandsku. Zpočátku organizátor této akce plánoval že reggae kapela zahraje i na Rockovém festivalu v Liedenu . V červnu se ale z neznámých důvodů vystoupení ruší. Náhradní vystoupení se změnilo na Ahoy Hallen Club v Rotterdamu.

 

V pátek 7.7. před vystoupením byl Club doslova zahalen v hašišovém dýmu . Hoši z rádia VPRO tuto show nahrávali na audio pásku. Pódium bylo ozdobeno obrovskými prapory , které obsahovali portréty Haile Selassieho a Marcuse Garveyho kde v etiopské trikolóře bylo napsáno One Love.

Hudební časopis OOR poslal , stejně jako v předchozím roce své novináře. I přesto že nové album hudební veřejnost spíše zklamalo , Marley byl zatím jediným Jamajčanem , který Ahoy hallen Club vyprodal .

 

Předkapelou tohoto koncertu byla britská reggae skupina Steel Pulse . Zahráli zde 4 skladby , ale protože se zvuková aparatura během jejich vystoupení teprve ladila , všichni v hale neslyšeli . Pak následovala pauza . Více než 9000 diváků celkem dlouho čekali na příchod Marleyho , mezitím v aréně zněla z reproduktorů hudba Boba Dylana a Erica Claptona , což vedlo k masivnímu pískotu.

 

V půl deváté najednou zhasla světla a rozsvítilo se podium , což najednou v z celkem chladné betonové haly bylo docela příjemné a intimnější . Kapela přišla na podium , koncert mohl začít.

Když byly slyšet první tóny známé Them Belly Full , nikdo už neseděl na svém sedadle . Všichni stáli a zpívali pod vedením Jamajčanovo hlasu.Výsledkem byla skvělá atmosféra.

 

Marley se skupinou na tomto koncertu zahrál 16 skladeb . Krom mnoha dalších zde zazněli i Crisis , Running Away a Easy Skanking z právě vydané desky , tyto skladby ale publiku moc neocenilo . Spíše se zde v Rotterdamu lidí těšili na klasické No Woman No Cry , I Shot The Sheriff a nebo třeba zmíněnou Them Belly Full .“

Jeden z hudebních novinářů kteří byly na koncert pozvaný poznamenal :

„Během skladby Concrete Jungle , staré písničky z roku 1973 , déle Crazy Baldhead , Jamming , Get Up Stand Up a závěrečné Exodus bylo zjevné jak ještě nejsou The Wailers s Bobem sehraní . Stejně jako jeho kolega Van Nieuwenhoven byl i Fransen kritičtější než většina ostatních novinářů . Uvedl také , že v některých okamžicích během koncertu byl Bob najednou hlasitější , nazvali to hromadnou manipulací. Pozitivním však podle něj byly vynikající kytarová sóla Juniora Murvina a Ala Andersona . Také příjemné hlasy zpěvaček z I-Threes , na které v jejich barevných šatech bylo radost pohledět.

 

 

V roce 2013 byl tento koncert oficiálně vydaný Island Records na desce Kaya DELUXE album.

 

[ 472 – 6.1.2020 ] Vzpomínky na Boston 1976

Toto jsou vzpomínky a koncert z Bostonské Music Hall očima francouzského fotografa Freda Papeta .

„Moje vzpomínky na tento koncert jsou krásné , byla to velmi zvláštní noc . Měl jsem jako člen VIP rezervovaná dvě sedadla v ceně 7,50 USD . Na tuto show jsem kdysi pozval jednu krásnou ženskou , dneska si ale už ani nevzpomenu na její jméno . Seděli jsme uprostřed v první řadě u podia , přímo u Bobovo nohou.

 

Pamatuji si , jak se na mě Bob z hlediště několikrát podíval . Používal jsem tenkrát foťák Kodak , seděl jsem na tak parádním místě , že jsem ani nemusel jít přímo do sekce pro fotografy. Ale co si tak vzpomínám , při této show byl přítomný pouze jeden další fotograf (David Malhada) . Zvláštní bylo , a nikdy jsem to později na žádném jiném koncertě nezažil . Uprostřed skladby Lively Up Yourself přiběhlo ze zákulisí na podium jeho malé dítě a začalo zpívat s ním . Těžko to bylo naplánované , přesto ale parádní duet.

Osvětlení , barvy , the Wailers a jejich muzika byla výborná , jak dnes odhaluje audio záznam , který nevím kdo nahrával . Snažil jsem se dokumentovat focením co se dalo . David mě pak po koncertu vyfotil jak mluvím s Aston Barrettem i Bobem . Měl jsem VIP cedulku , mohl jsem do zákulisí a být s kapelou , asi do 2 hodiny ráno , kdy nastoupili do autobusu a odjeli pokračovat v koncertní šňůře .

 

 

Někdy během nějakého z pozdějších dnů zamnou přišel domů David se svými už vyvolanými černobílými fotografiemi z tohoto vystoupení . Spolčeně jsme si je prohlídli , jeho fotky byly o hodně kvalitnější , měl dobrej foťák .

Bylo to naposledy , kdy jsem naživo Boba viděl . Nedokázal jsem nějak na něj pořádně natrefit , i když v Bostonu hrál velmi často.“

 

[471 – 2.1.2020 ] Živě v Lyceu 1975 , část 3

Následující recenze byla publikována v časopisu NME 26.července 1975 , napsal jí Charley Shaara Murray.

„Hey pane“ Co tady dělají všichni ti běloši ? Nebyly tu naposledy ? Ale teď hrajou the Wailers ?

Co ten běloch dělá ? Tančí . Není to něco co dělám nějak zvlášť dobře , ale pokud posloucháte the Wailers , nemáte moc na výběr.

Páteční noc v Londýnském Lyceu . Ray McVay dostal zrovna volno a duch Jejího Veličensktva Královny se neklidně vznáší kolem vchodu a čeká až tenhle neohrabanej černoch něco začne.

Vevnitř se 50 na 50 černý-bílý hippies mačkají aby mohli slyšet někoho z Trenchtownu z Jamajky , kterýmu to šlape fakt hodně dobře. Jenom čumí po sobě a nechápou proč zařval „Pamatuješ si na dny otroctví“?

Bob Marley vzrůstem malej ale obratnej , houpá se . Vypadá to že je rytmem posedlej , ale je to logický , když předchozích 15 nebo 20 let se topil v chudobě. Pořád škrábe ten divnej rytmus ze svý Les Pauley kytary , a točí se kolem Family Mana Barretta kterej drží basou kapelu v chodu.

Nevim jestli to byly texty těch písní co fascinovalo davy , každopádně největší hit noci byl samotnej Bob , Kdykoli rozhodil na nějakej rytmus své dredy , ozval se potlesk . To jsem ještě nikdy neviděl aby lidi tleskali umělcovým vlasům a byly z toho v takový extázi . V dnešní době můžete mít dlouhý vlasy , hned se na vás všichni blbě koukaj , ale můžete s nima házet jakkoli ,nic se neděje . Je fakt pozoruhodné , v publiku nikdo dready neměl , asi to nikdo ani dřív naživo neviděl.

 

Musím uznat , že show od začátku do konce byla famózní . Takovou nálož jsem nečekal , jen velmi ale velmi zřídka , někdo naživo zahraje kvalitní show , a je jen málo muziky která je nosičem určitě světové kultury . Tahle muzika je lyricky i technicky sofistikovaná , navzdory své povrchní jednoduchosti strhává davy ke spiritualitě .

Možná to už někdo řekl . The Wailers nejsou pouze nejvýznamnější kapelou současného reggae , ale jedna z předních kapel současnosti.

 

© Charles Shaar Murray, 1975

 


TOPlist