ČLÁNKY - 2018/2019

[ 464 – 20.8.2019 ] Cindy Breakspeare Interview – část 1

Rozhovor s Cindy Breakspeare vedl 27.11.1993 Roger Steffens , byl veden po telefonu ( Miami – L.A.)

 

RS – Mohu se zeptat na váš datum narození ?

CB – 24.11.1954

RS – V Kingstonu ?

CB – Ne , Narodila jsem se v kanadském Torontu.

RS – Byli vaši rodiče kanaďané ?

CB – Ne , kanadská matka , jamajský otec.

RS – Takže kdy jste odešla na Jamajku ?

CB – Když mi byly 4 roky

RS – Takže si Kanadu nepamatujete ?

CB – Ne , beru se jako jamajčanku , věřte mi!

RS – Vyrůstala jste v Kingstonu ?

CB – Ano.

RS – Řekněte mi o svých hudebních začátcích .

CB – Ranné hudební začátky : Beattles , Byrds , tento styl . Můj bratr v té době sháněl tyto desky. Také Rolling Stones , poslouchali jsme spoustu americké a britské muziky, skoro vůbec reggae , ikdyž si pamatuju na některé i reggae skladby které se hráli v rádiu , jako např.: „My Boy Lolly Pop“ a „Sweet William“ , a taky nějaké SKA.  Myslím si , bylo mi nějakých 17 , když jsem poprvé uslyšela Boba . V té chvíli jsem si , jako sopoustu mých vrstevníků reggae zamilovala.

RS – Takže to bylo v době kdy vyšlo album Catch A Fire ?

CB – Správně . nemohla jsem desku ani sundat z gramofonu.

RS – Viděla jste někdy Boba hrát na koncertu , ještě předtím než jsi ho poznala osobně ?

CB – Jo , jasně. V Carib aréně , myslím si že to byl rok 1974 , hrál tam s Marvinem Gaye.

RS – Byla jste někdy na nějaké diskotéce v Yardu (pouliční soundsystém) , když jste byla mladá , nebo jste to měla zakázané ?

CB – Ne. To byla místa , kam jsem chodit nesměla.

RS – Takže jste nikdy tuto atmošku neokusila ?

CB – Ne , Měla jsem takovou výchovu . Poslechla jsem rodiče , a šla vždy brzy domů.

RS – Kdy jste se odstěhovala na Hope Road ?

CB – Brzy. Když mi bylo 17 let . Rodiče se rozvedli . Bratr koupil dům na Hope Road , tak jsem se tam se svým přítelem nastěhovala . Začala jsem pracovat . nejdřív jsem prodávala šperky , pak jsem chvíli prodávala nábytek,taky jsem pracovala na recepci v hotelu Sheraton ( nyní Wyndham) , pak jsem chvíli provozovala restauraci , ale taky noční bar.

RS – Řekněte mi něco . Jak jste se naučila brát fakt , že jste Bobovo přítelkyní , avšak ne jeho ženou? Můžete  být konkrétní ?

CB – No , Bob nebyl typ , kterého jsem mohla využít jeho volného času nebo pozornosti . Jeho život byl náročný a byl opravdu naplno oddaný své práci , musela jsem se naučit být sama za sebe , nebýt na něm závislá, protože bych jinak byla velmi nejistá , rozčarovaná a velice zoufalá. Byl to zkrátka muž , v mém životě , který ale nemohl pravděpodobně nikdy být takový , jaký bych chtěla aby byl. Takže jsem si musela být jistá sama sebou , svým talentem ale on mě velice podporoval. Pomáhal mi v Londýně v mém obchodě , když jsem tam začínala tak mi například donesl nějaké elektrické nářadí , které přez nějakého známého sehnal . Cítila jsem se v jeho přítomnosti v bezpečí , ale jak říkám ,bylo to hlavně o tom , neusnout na vavřínech , jen nečekat co bude . Aby byl můj život takový jaký je , musela jsem se hodně otáčet .

RS – Chci si trošku promluvit o písni kterou vám složil . Konkrétně  „Turn Your Lights Down Low“ , zajímá mě , proč je tam ten verš „Otoč světlo dolů“ , nerozumím mu , co to znamená ?

CB – Protože jsem bydlela v přízemí (!) v Hope Road na začátku našeho vztahu. Než jsem si byla opravdu jistá , že vstoupím do vztahu , byla jsem si vědomá toho , že tento vztah změní můj život.

RS – To bylo to období , kolem toho roku 1973 ?

CB – Ne , bylo to období kolem roku 1974 . Chodíval k mému domu vždy tajně . Ohlížel se vždy , jestli ho někdo nepozoruje . Snažil se vždycky se nějak nenápadně zaplést do rozhovoru . V té době se hrozně řešila doktrína , co musíte , nemusíte , jak se prezentujete ve společnosti . Jednou si tak u mě u baráku sedl na schody s kytarou , slyšela jsem jak zpívá onu skladbu „Turn Your Lights Down Low“ . Nebyl to ukecanej chlap , v situacích mezi čtyřma očima rozhodně ne.  Když jsme se poznali , byl nesmírně plachý . Jeho gesta se mi zdáli nesmírně nevinné až chlapecké . Nosil mi jen malé dárky , například mango nebo nějaké jiné maličkosti . Působil na mě už zprvu nesmírně sympaticky , zejména proto , že jeho svět a lidi se kterýma se stýkal , byli tak odlišní tomu , na co jsem byla doposud zvyklá . připadalo mi to hrozně prima , jak vzpomínám na to , jak mi hrával pod okny na schodech tu skladbu.

RS – takže to bylo 3 roky předtím než , byla oficiálně vydaná na desce ?

CB – Jo . A pamatuji si ho , jak říkal , když album vyšlo se všemi těmi milostnými písněmi na něm , že ho kritizují , že změkl .

RS – „Waiting In Vain“ byla taky napsaná pro vás ?

CB – Nevím co na to říct . myslím , ráda bych , proč by ne?

RS – Byly to opravdu 3 roky co na vás Bob čekal ?

CB – (smích) No , chvíli to trvalo . Asi ne přesně tři roky , ale chvíli to opravdu trvalo. Ale můžu vám říci , když tento singl vyšel , bylo to určitě v naší nejhezčí době v našem vztahu. Protože to víte , vztah prochází určitými změnami , patří sem i stresy a napětí. Protože určitě to sám jste někdy zažil , někdy jste si velice blízcí , ale někdy zatraceně vzdálení.

RS – To bylo asi dáno vašimi profesemi že ?

CB – Správně , a všechno se od toho odvíjelo. Ale rozhodně když si na to vzpomenu . Když bydlel Bob po neúspěšném atentátu  v Anglii , a já jsem se s ním stýkala na Oakley Street , a to v té době kdy jsem vyhrála MISS WORLD , byly to ty časy , kdy jsme k sobě měli opravdu hodně ale hodně blízko.

RS – Máte nějakou představu kdy Bob začal psát skladbu „Waiting In Vain“ ?

CB – Ne

RS – Je tu totiž páska z Londýna 1977 , ze zkoušky s britskou kapelou The Sons of jah . jeho hlas je tam hodně ale hodně chraplavý , přechází do nezvykle vysokého tónu hlasu. Něco jako Joe Cocker . Zpívá „Jsi tak krásná“ ve vysokém tónu , který mu ale nejde , ale je tam ohromná duše, Zdá se , že se záznam datuje do roku 1977 , do doby přesně po atentátu , zkraje pobytu v Anglii. Chci se ještě zeptat : Existují nějaké nikdy nevydané skladby , které třeba hrál pro vás , nevzpomenete si ?

CB – Ne.

[ 463 – 12.8.2019 ] Roger Steffens vzpomíná ,část 3

Na konci roku 1979 jsme s mým novým parťákem Hankem Homesem začli s programem „Reggae Beat“ , dělali jsme ho pro rádiovou stanici v Santa Monice , a náš první host byl Bob Marley , protože tou dobou byl jediným hudebníkem který do L.A. zavítal . Jako publicisté jsme byly oba pozváni , že můžeme doprovázet Boba v následujících 14 dnech při jeho pobytu v Kalifornii. Byl jsem nadšením vedle.

První show ale byla pro mne sklamáním . Nedokázali jsme od sebe ani rozeznat písně , které Bob hrál , v horních patrech Echo-ey Pauley Pavilonu , typu kavárenské arény v UCLA . Ani ochranka zde nefungovala jak měla. Byl zhruba prostředek koncertu . Statný muž vyskočil na podium, při zavrávorání spadl na břicho , pevně chytil Bobovi za nohy , zdálo se že celkem dlouho , než přiběhla ochranka.

Na další show v San Diegu jsme já a Hank vyrazily autobusem s Bobem po pobřeží . Don taylor , Bobův manažerřekl všem reportérům aby Boba moc neotravovali , protože potřebuje odpočívat.

Vzpomínám si , že jsme jeli po San Clementa ulici , ukázal jsem mu dům kde bydlel Nixon . Bobova jediná poznámka byla : „V kterém roce prezidentoval ?“. Ten večer se místo konání show ukázalo jako další sklamání . Výkon Boba byl jako vždy výborný , ale zvuk byl mizerný . San Diego sportovní aréna nebylo dobře vybrané místo pro konání vlastně jakýhkoli koncertů , místo mělo katastrofální akustiku. Bassová linka Familymana nebyla vůbec slyšet , jestli za to mohli plechové desky obložení zdí nebo nevím . Zdálo se ale , že publikum na špatnou akustiku nijak nereaguje.

Vzpomínám si , když jse sepisoval článek o této koncertní šňůře do časopisu LA WEEKLY . Poznamenal jsem tam , jak jsem byl překvapený jak Bob a členové kapely dodržují přísně zdravý životní styl , jedli pouze italské jídlo a při přesunech v autobuse se zastavovalo pouze na „Kuřácké“ přestávky.

Byly zde i negativní vzpomínky . jejich řidič autobusu mi sdělil , že nerad jezdí pro Marley . Prý pokaždé když kapela vyljde z autobusu , musí všude zamést , protože nechají za sebou půl libry švábů.

O pár dní později hrál Bob v ROXY , koncert byl určen pro nadaci Sugar Ray Robinsona . Nakonec se ukázalo že tento koncert je finální v Kalifornii. Byly jsme pozváni jako VIP na zvukovou zkoušku. Hank , já a naše manželky jsme seděli možná 3 hodiny v prázdném klubu a sledovali jsme to . byl jsem ohromený když jsem uslyšel novou melodii , kterou Bob chvíli hrál . Až o rok později , když jsem si koupil album Uprising , jsem si uvědomil , že ona melodie byla skladba „Redemption Song“.

Uvědomte si : 5 měsíců na světovém turné , Bob skládal zvukovou zkoušku téměř cvelou sám , kontroloval a ujišťoval se pečlivě , že všechno bude perfektní . Na koncertu v ten den to bylo naposledy , kdy jsem ho v životě viděl.

Ale vzpomínky jsou pro mě stále stejně silné , jako by to bylo všechno včera , myslím si že to tak je i pro většinu lidí které jeho koncerty v kalifornii navštěvovali. Jak on sám předpovídal , že jeho hudba putuje stále výš a výš , mohl stejně tak mluvit i o sobě , protože žádný jiný hudebník neprodal v LA tolik desek než Bob Marley , duchovní tanečník , jehož čas na zemi byl bohužel omezený , zato jeho hudba byla naprosto famozní a dokonalá.

[ 462 – 23.7.2019 ] Roger Steffens vzpomíná ,část 2

Následující víkend jsme vyrazily do L.A. abychom chytli Bobův koncert v Amfiteátru Starlight v Burbanku. Přišli jsme celkem brzy ale kvůli tomu že byla dlouhá fronta u vchodu , jsme se na nkocert dostali až v půli úvodní skladby Positive Vibration. Track List koncertu byl velmi podobný tomu v Santa Cruz . Až později jsme se dozvěděli že v zákulisí seděli hvězdy jako Mick Jagger a Diana Ross , přesto však se na koncertu neukázali.

 

Jen si představte to překvápko . Bob začal zpívat předposlední skladbu Get Up Stand Up když slyšíme dupot jak někdo běží na pódium , k našemu překvapení a překvapení všech se objevil Peter Tosh. Objevil se zrovna v té části skladby , kterou v původním znění na albu Burnin z roku 1973 zpíval on. Sáhl po mikrofonu , když v tu chvíli ho zahlédl Bob , vybuchl v obrovský smích, asi i on sám byl ohromně překvapený. Peter výborně držel rytmus , oba se na jevišti objímali , chovali se k sobě tak , jako by Peter kapelu nikdy neopustil.

Byla to jediná chvíle , kdy se po rozpadu kapely mimo Jamajku spolu na podiu objevily , což byla část jeho hudební historie , kterou si bohužel publikum v danou situaci , nemohla uvědomit.

O několik let později ,bylo to těsně poté co Bob zemřel , jsem v L.A. vedl rozhovor právě s Peterem Toshem pro pořad „La REGGAE“ pro kabelovou televizi „Chilli Charles“. Vzpomněl jsem si na Burbank a tak jsem se ho zeptal zdali to bylo plánované ? „Ne“ řekl. „Byl to duch který mě vedl , a já jsem ho musel uposlechnout „. Tak jsem se ho ještě zeptal , co si z té noci pamatuje ? „No“ vypustil z nosních dírek hustý kouř. „Vzpomínám si , jdeme spolu s Bobem do zákulisí dlouhou chodbou , najednou se zastavil , Bob se na mě otočil , usmál se , hlasitě tlesknul až jsem se lekl a řekl : Jó Papež ten to ví . A za 3 dny nato Papež zemřel“.   

 

[ 461 – 18.7.2019 ] Roger Steffens vzpomíná ,část1

Měl jsem to štěstí , že jsem viděl i zachytil na pásky mnoho jeho koncertů z let 1975-1979.

V 75 měl Bob sérii vyprodaných koncertů v malém paláci v klubu v SF a tak přišel požadavek , že promotér koncertů Bill Graham , na několik dnů pronajmul obří halu v Oakland Paramountu pro další show , která nakonec byla opět vyprodaná do posledního volného místa.

Bylo to poprvé, kdy jsem viděl Boba , jehož hudbu jsem si ohromně zamiloval. Nikdy předtím jsem ho neviděl ani neslyšel , jako rockový fanda jsem nevěděl co si od toho mám slibovat . Od časných 60.let jsem viděl spoustu rockových legend , od Buddyho Hollyho , Chucka Berryho , jackie Wilsona po Janis Joplin ale žádný z těchto umělců mě tolik nebavil a neoslovil jako právě Bob.  Právě v Oaklandu jsem ho viděl poprvé , slíbil jsem tenkrát mému kamarádovi  Moemu , míval známé knihkupectví v Berkeley že zajdu na kkoncert s ním , popravdě řečeno jsem byl z koncertu tak vytřeštěný jelikož jsem nikdy předtím nic podobného neviděl , že jsem ani pořádně nerozumněl textům , ale mohl zpívat třeba ve Svahilštině , bylo mi to jedno , to vystoupení bylo mocné.

Bobovo turné Exodus pro Kalifornii bylo v roce 1977 zrušeno , kvůli objevu melanomu na jeho pravé noze . vrátil se sem až při turné k nové desce Kaya . Kritikové ho hodně kritizovali za jeho „měkkost“ v této desce , Bob v některých písních zpíval hodně o marihuaně , vypadalo to že chce si i u hudby odpočinout , v exilu , po atentátu který přežil . Ale nebylo to jen u hudby , ve skutečností jeho okouzlení bylinou bylo zřejmé , ikdyž jsem se s ním poprvé setkal v zákulisí v červenci roku 1978 v Santa Cruz.

Já a moje žena Mary jsme jednoho večera šli na procházku po pobřeží v Big Suru a najednou jsem uviděl v dáli na sloupu nalepený plakát že zde vystoupí Bob. Koupili jsme si vstupenky na oba koncerty v tento den (odpolední i večerní).  Na večer jsme byli jedni z prvních v hledišti . Zvuková aparatura stála nedaleko , kde jsme seděli my . Stál tam vysoký chlap , kterého jsem ale neznal , myslel jsem si že pracuje pro kapelu , zeptal jsem se ho , jestli večer budou hrát „Waiting In Vain“ ? Zeptal se „proč“ ? odpověděl jsem : No , protože je to moje nejoblíbenější písnička , obzvlášt krásný je kytarové sólo uprostřed které hraje Junior Murvin.

„Chcete se setkat s Bobem ?“  řekl . ÁÁNO samozřejmě oba jsme bez váhání vyhrkli . Vedl nás zákulisí koncertu po dlouhé chodbě , zeptal se nás „jak se jmenujete ? – Junior Murvin -  těší mě“, zasmál se. V duchu jsem si říkal , tak to jdem něco řekl , ve správný čas na správném místě. Junior nás provedl do velké zasedací místnosti , kde byly pohromadě čtyři velké stoly kavárenského typu , Waileři zde seděli celkem daleko od sebe . Nikdo nemluvil , každý měl na stole ohromnou hromadu byliny a u sebe balíček papírků . Měl jsem sebou plakát pro představení v Greek Theatre které bylo v plánu další pátek . Junior řekl : „Proč se Boba nezeptáš aby ti ho podepsal?“ , Ohh jistě , koktal jsem . Junior nás laskavě představil . Bob nám podepsal plakát , stejně jako ostatní členové kapely v jejich pořadí , my jsme se rozloučily a šli zpátky si sednout na místa do hlediště.  Plakát mám samozřejmě uschovaný , a pokaždé když se na něj podívám , vybavím si ten úžasnej večer,

V Santa Cruz Bob zahrál obě vystoupení s téměř identickým tracklistem , což bylo pro něj téměř vzácností. Obě show byly samozřejmě vyprodané. Mezi skladbama téměř nemluvil , dal zřejmě přednost tomu , že jeho slova v písních mluví za něj.

[ 460 – 13.7.2019 ] Exodus / Kaya Horn Mix

Tento archív se skládá z demoverzí z alb Exodus a Kaya , spíš než dema tady Bob experimentuje se skladbami , takže to jsou všechno spíše alternativní verze, tento archív vznikl v roce 1977 chvíli před natáčením alba Exodus.  V některých skladbách jsou slyšet dechové nástroje , ty pak použil v roce 1979 při natáčení alba Survival . Dechová sekce přidala Bobovo muzice další rozměr , stejně jako rocková kytara v albech Natty Dread a Rastaman Vibration.

Tento archív  tedy vznikl s pomocí jamajského trumpetisty Vin Gordona  a saxofonisty Davida Maddena. Ti spolupracovali už na albech Natty Dread a Rastaman Vibration. Později v roce 1979 Gordona zastoupil Glen Da Costa z kapely Zap Pow. Tyto hudebníky můžete vidět například v legendárním videozáznamu ze Santa Barbary Coutry Bowl 1979.

David Madden v rozhovoru pro časopis Irie Up v roce 2010 :

„ Bob mi zavolal , „Davide máme zkoušku , chcete se přidat?“ Samozřejmě jsem řekl ano . Nevěděl jsem že jednou bude Bob taková hvězda , byla to spíš směska profesionality a přátelství. Na Jamajce to není o superhvězdách , řeknu příklad : Včera by jste udělali megahit , dneska jdete po ulici ,nikdo si vás nevšimne. Ale asi to nebyl příklad Boba . Moje první práce s Bobem byla skladba „Natty Dread“ na stejnojmenném sólovém albu . Bob mi zahrál a zazpíval skladbu , a já mu říkám : hele Bobe tam chybí dechy . Bob se pousmál a řekl : „zahrajeme to spolu , uděláme v melodii pořádek“ .

David Madden (na fotce vpravo ) má spoustu radostných vzpomínek na spolupráci s Bobem Marleym  .

„Hrál jsem na 17 hitech , v písních například jako „ Guiltiness , So Jah Seh , Natty Dread , Rat Race , Buffalo Soldier , Is This Love, nebo Smile Jamaica.“

 

[ 459 – 4.7.2019 ] Live at The Record Plan 1973 ,část 2

Deska dnes dorazila domů , mám z ní radost , do sbírky další parádní kousek.

Track List desky :

  1. Intro
  2. Rastaman Chant
  3. Bend Down Low
  4. Slave Driver
  5. Cant Blame The Youth
  6. Stop that train
  7. Burnin and Lootin
  8. Kinky Reggae
  9. Get Up Stand Up
  10. Lively Up Yourself
  11. Walk The Proud Land
  12. Outro

Records Plan bylo jedním ze tří slavných studií které založil Gary Kellgren a Chris Stone . první ze slavných studií je v New Yorku od roku 1968 , druhé studio založili v příštím roce a nachází se v Los Angeles , třetím bylo právě Sausalitu v v Severní Kalifornii , založeno bylo roku 1972 .  Bývalý manažer Wally Heider Studia Ginger Mews   , byl jmenován vedoucím aterliéru Sausalito Music Factory , které se pak po úplném dokončení roku 1973 přejmenovalo právě na Records Plan , bylo vybavené i studiem B. Budova o ploše 10700 stop byla bývalou kancelářskou budovou. Kellgren spolupracoval s Hidley , navrhl aby Studio A i Studio B , které byly stejně velké byly vybaveny monitorem Westlake , navrženým společností Hidley.

„Live from the Plant“ měla premiéru v roce 1973 , byl to živý rozhlasový program ,který měl dopomoci novým začínajícím hvězdám. Byl vysílaný v rockovém rádiu KSAN-FM , neměli ale stanovený program vysílání , prostě čas od času zde někdo vystoupil , primárně ale vysílání tohoto programu bylo plánováno na neděli večer . Vystoupili tu umělci jako : Peter Framton , Tubes , Jerry Garcia ,  The Wailers , Pablo Cruise , Rory Gallagherová , The Marshall Tucker Band , aj. …

Toto slavné studio dnes už nefunguje , zavřelo se v roce 2008 . Zajímavostí je , že zde nahrála své nejslavnější a legendární album kapela Rumours , psal se rok 1977 .

 

[ 458 – 3.7.2019 ] „Rozjeď to“ (Stir It Up)

Rozjeď to , tak pojď miláčku

To už je tak dlouho , co na tebe myslím

Teď jsi tady a jak jsem řekl , je to jasný

Tolik toho můžeme miláčku udělat , jen ty a já

Pojď a rozjeď to miláčku

 

Já přinesu dříví a potom ti ukážu oheň

Potom splním to , po čem tvé srdce touží

A jak jsem řekl , hned to rozjedu

Ty miláčku to musíš udržovat

Tak pojď miláčku , rozjeď to , teď hned

 

Když mám žízeň , dej mi napít

Když hořím vášní miláčku , pojď a uklidni mě

Tvůj lék mi tak chutná

Když mi ho ukážeš v kotlíčku a zatřeseš s ním

Tak to rozjeď miláčku

 

Pojď , rozjeď to a drž se mě.  

 

[ 457 – 30.6.2019 ] The Wailers zkouší v Capitol Records v Hollywoodu 1973

Je říjen 1973 a the Wailers se vydávají do Kalifornie z Las Vegas . Cestují od dubna -> Londýn , Edmonton , Leicester , Southampton , Boston , New York , Florida , Kentucky , Denver , pak zpátky na Jamajku na krátkou dovolenou a zase -> Philadelphia , San Francisco.

V Las Vegas nastávají problémy . The Wailers jsou totiž u všech svých vystoupení brány jako speciální hosté kapely Sly Stone and the Family Stone (viz. Foto vstupenky ) . S touto kapelou jsou pořád nějaké problémy. Buď nedodrží čas vystoupení a přijedou na koncert třeba o 2 hodiny pozdě , nebo se na nějakém večírku tak sjedou a nepřijedou vůbec. The Wailers potom musí upravovat svůj tracklist koncertu . Stává se , že z plánovaných 10-12 skladeb , nakonec zahrají 5 nebo 6 . V Las Vegas se stalo že Sly Stone nepřijeli vůbec , nechali tak The Wailers několik dní trčet v motelu.

Bob konečně chápe , proč Bunny Wailer odmítá se turné dál zůčastňovat , sebere se a letí na Jamajku. Místo něho zaujme v kapele Joe Higgs . Bylo štěstí , že se Joe Higgs vydal na turné s The Wailers spíše jako pozorovatel , byl to všech z kapely kamarád . On nakonec přejímá Bunnyho štafetu na závěr turné Burnin‘. Aby nepřišel nějaký hudební kolaps , tak The Wailers zkouší v obývacích pokojích motelů kde se zrovna nacházejí , a doufají že Joe Higgy něco málo pochytí , ikdyž je slušný muzikant , s kapelou nikdy předtím nehrál.

Dnes legendární , přesto úžasný videozáznam ze zkoušení v Capitol Records v Hollywoodu 73 je zachovaný v původním znění , později byl trochu upraven – zmizela časová linka , ale nikdy nebyl digitalizován.

 
Pro představu : odehrává se jen několik dní po vystoupení v The Matrix Clubu v San Franciscu a jen několik dní před legendární soukromou show v Records Plan v Sausalitu.

Jako obrovský fanda jsem šťastný , že se z debutového roku 1973 u Island Records zachovalo spoustu audio záznamů ale také toto video a všechno v téměř nedotčeném stavu.

Kapela zde byla ve složení : Marley , Tosh, Higgs , Family Man , Carlton , Wya Lindo.

Track List :

  1. Cant Blame The Youth
  2. Slave Driver
  3. Burning and Looting
  4. Rastaman Chant
  5. Duppy Conquerer
  6. Midnight Raver
  7. Stir It Up
  8. Stop That train
  9. Kinky Reggae
  10. Put It On
  11. No More Trouble
  12. Get Up Stand Up

 

[ 456 – 28.6.2019 ] Nové LP Natty Dread Review , listopad 1974

Side A : Lively Up Yourself , No Woman No Cry , Belly Full , Rebel Music (Road Block)

Side B : So Jah Seh , Natty Dread , Bend Down Low , Talking Blues , Revolution

The Wailers jsou jistě nejžhavější parta hudebníků , mají totiž hit s názvem „Road Block“ . Mají prospěch ze skutečnosti , že konkurenční hudební společnosti Island Records momentálně nenajdou na Jamajce lepší skupinu . Je-li vůbec nějaký muzikant , který by byl lepší než Bob Marley , tak o něm nevím.

Toto album dosahuje dobré rovnováhy mezi tradičním stylem The Wailers a vlivem Pop/Rockové hudby. Album je agresivní , střízlivé i vážné . Skladby z alba mají vinikající lyrickou sílu harmonie , melodie a rytmu.

„Rebel Music (Road Block)“ je vinikající song , který činí jasné politické prohlášení kapely . Spojení s I-Threes přidává výslednému zvuku novou dimenzi , jeho nejpůsobivější vystoupení je právě ve zmíněné skladbě. Další výborný hit je „Belly Full“ .

Poselství skladby „Revolution“ je mnohem méně efektivní , možná díky nedostatku jemnosti. Slova v textu jako „hromy ,blesky , síra a oheň“ jsou si myslím přebytečné. Hrůza kterou Marley zvěstuje světu se asi neprojeví. „Talking Blues“ je lepší avšak taky méně efektivní , než by mohla být.  Nová verze skladby „Lively Up Yourself“ je velké vylepšení původního originálu . Obsahuje zbrusu nový riff , poutavou bluesovou kytarovou frázi , která ukazuje známky Rockového vlivu na Marleyho tvorbu.

Nejlepší taneční číslo je skladba „Natty Dread“ díky své jednoduchosti a opakující se rytmice. Překvapivě dávám přednost písni o lásce „No Woman No Cry“  před novou verzí skladby „Bend Down Low“ .  Bob ukazuje skutečný smysl pro sympatii , porozumění a něhu , když zpívá : „oh můj malý drahoušku , neroň slzy ….“ . Skladbě  „So Jah Seh“ pořádně nerozumím textu , byť má krásnou melodii.

Album bylo vydáno už bez původních členů Bunnyho Wailera a Petera Toshe , avšak ukazuje velký hudební pokrok od loňské desky Burnin‘ .

 

Carl Gayle

Časopis Black Music , listopad 1974

 

[ 455 – 26.6.2019 ] Jah Joys and Rainbow

Vklíním sem mezi části o Live at the Records Plan 73 tento článek , s pokračováním na zmíněné téma počkám až deska dorazí . Dnes jsem hledal nějaké vinylové záznamy na YT a narazil jsem na tohle album , a nedalo mi to trošku jsem hledal o co jde.

Tak jedná se o živý NEOFICIÁLNÍ záznam ze dne 10.června 1975 z druhého v pořadí koncertu (první zaznamenán nebyl) v Quiet Night Clubu z Chicaga a toto album bylo vydané v roce 1991. Přesto že obal desky ani název mi nic neříká , dohledal jsem ještě že vycházely vinyly z této show ještě pod dalšíma názvama „Živě v Chicagu“ , „Downtown Trenchtown“ nebo „The Last Club Tour 1975“ .

Tento záznam koncertu byl ve své době vysílán ve spoustě rádiích , avšak původně se jednalo přímo o verzi , která byla prvně vysílaná v pořadu „Budweiser Sunday Night“.

Zajímavostí je , že na desce chybí závěrečná skladba „Natty Dread“ která na neoficiálních záznamech krom této desky je. Také Lee Jaffe na tomto koncertu neúčinkoval , pouze sledoval kapelu z hlediště , kapacita koncertu v tomto klubu byla 500 osob.

 

Tracklist desky:

 

A1 - Catch A Fire (Slave Driver)

A2- Trenchtown Rock

A3- Concrete Jungle

B1- Talking Blues

B2-Rebel Music

B3- I Shot The Sheriff

 

[ 454 – 22.6.2019 ] Live at the Record Plant 1973 ,část 1

„Objevil jsem včera zajímavý vinyl , bez dlouhého váhání jsem objednal (!)  , můžete mrknout                  >>> SEM <<< .Říkal jsem si co to je „Live at the Record Plant ´73“ , takže jsem trošku začal pátrat a něco málo jsem vypátral , na desku se těším , ikdyž to bude trošku digitálně upravené , byla vydána oficiálně 9.října 2015 , a musím říct , tenhle počin mi vážně unikl. „

The Wailers jeli turné Burnin , po kalifornském pobřeží , když 31.října 1973 byly  po  koncertování v The Matrix Clubu v San Franciscu , byly požádáni vedením rádia KSAN v nahrávácím studiu v  Sausalitu o nahrání živého vstupu . Bylo pravdou že The Wailers se zkraje moc nechtělo nahrávání přijmout , důvodem je že v tomto studiu se vždy točila spíše rocková muzika.

Nakonec se ale podařilo kapelu přesvědčit tím,že se zde kapela určitě setká s nadšeným publikem. Celkově publikum na kalifornském pobřeží udržovalo k Bobovi celoživotně vřelý vztah.

Představení v KSAN obsahuje žhavou sadu písní . Vystoupení začíná akustickou verzí skladby „Rastaman Chant“  doprovázené  tradičními rastafariánskými bubny .. poté už klasicky reggae skladby z desek Catch A Fire a Burnin .

Lee Jaffe o tomto vystoupení řekl :

„San francisco 1973 , byli jsme v motelu asi kilometr od místa konání , klub s kapacitou asi 800 míst , výstižně pojmenovaný The Matrix . byl jsem s kapelou na turné podporující novou desku Burnin . Ráno po koncertu , kde kapela předvedla podle mě neuvěřitelný výkon , jsem se vypravil do měta , zajímalo mě , jestli měla kapela v novinách The San Francisco Chronicle nějakou recenzi. Jak jsem byl ještě trochu ospalý , rychle jsem se probral , titulní strana a titulek „Wailers Apocaliptic“ . Byl jsem nadšený ! byli jsme prakticky neznámou kapelou , a tohle jsem nečekal. Spěchal jsem k Bobovi mu to ukázat . Metodicky si článek přečetl a zvedl hlavu , otočil se na mě a řekl : „Další krok v boji. Nastal čas vyrazit na další cestu.“ „.

 

[ 453 – 16.6.2019 ] Bob dobývá Boston ,část 4

Podle Garofalo , všichni zůčastnění souhlasily a tím že se bude na koncertu filmovat. Na natáčení festivalu byl najmutý štáb Teda Milese . Show je natočená s 3 kamerami umístěnými v různých úhlech jeviště. Ale nakonec byly použity pouze záběry dvou kamer.  Později se audio i video nahrávky z tohoto vystoupení archivují v jednom z klimatizovaných pokojů v Knihovně univerzity v Massachusets , jediní kdo mají k nahrávkám přístup jsou pracovníci knihovny a členové nahrávací společnosti z Amandly. Během necelých 40 let od vystoupení , se archív několikrát aktualizuje. Film který byl pořízen na ¾ palcovém filmovém kotouči , je nakonec přesunut na 1 palcový , později je digitalizován.

15.prosince 2008 je poprvé tento záznam oficiálně k prodeji . zajímavé je že Bobovo rodina neučinila žádné prohlášení vztahující se na autorská práva , ani nijak neokomentovala úmysl univerzitní knihovny o prodeji záznamu. Ale je pravdou že Chris Blackwell a Universal neměli zájem koncert nahrávat , takže díky produkční skupině z Amandly , je koncert zdokumentován a uchován pro všechny.

[ 452 – 5.6.2019 ] Bob dobývá Boston ,část 3

Začíná show a Marley dává jedno z nejlepších živých vystoupení .

„Kouzelné představení , Lidi v Bostonu kteří to na vlastní oči viděli mi dodnes říkají , že být svědky něčeho tak velkolepého , pro ně změnilo pohled na život . To není vtip . Bylo to tak magické , lidi kolem něho to věděli jaká to byla osobnost a věděli jsme to i my“.

Osobní vzpomínka jednoho fanouška:

„Byl jsem v prváku na univerzitě a nevěděl jsem co se ten den děje , pouze jsem vidět ty davy co míří na Harvard Stadium. Měl jsem na zádech svůj batoh , v něm blok a tužky a pytel bramborových lupínků. Neměl jsem lístek , byly vyprodány , napadlo mě něco jiného , zašel jsem do zóny VIP a tam jsem jim řekl že jsem novinář z deníku „Free Press“ aby mě pustili , ani nevím že někdy takové noviny někde byly a říkal jsem si že mě vyhodí , ale stal se zázrak , pustili mě dál , dali mi kartičku do VIP zóny jako by se nechumelilo. Šel jsem boční stranou stadionu , všude bylo spoustu rastas a spoustu dalších milích lidí, pak jsem šel po schodech na jeviště , kde jsem se na levou stranu posadil a sledoval koncert . Po většinu času jsem si kreslil , abych vypadal důvěryhodně . Tento koncert byl v mém životě ale ten nejlepší jaký jsem kdy navštívil.“

 

[ 451 – 1.6.2019 ] Bob dobývá Boston ,část 2

Měl jsem takový tušení že jsem toto téma již jednou rozepisoval , a nemýlil jsem se . První díl , zalistujte si na článek 339 ze dne 19.12.2012 , dnes budu pokračovat , z menším spožděním J , bude to opět na pár pokračování , rozhodně to stojí za to to takhle rozpitvat.

Známý reggae archivář má přítele ( Reebee Garofalom) který byl jedním ze šesti členů tzv. Amandla production Group , která festival Amandla pořádala.  Garofalo spolu s dalšími kolegy spolupracoval více než rok , aby se tento festival uskutečnil. Trhák tohoto festivalu byl jasně Bob Marley. Koncert se konal 21.července 1979.

Asi 3 týdny před vypuknutím , festivalový promotér Chester English přijíždí na Jamajku , vezme si v na letišti v Kingstonu taxík a jede přímo na Hope Road 56 aby se setkal osobně s Bobem. Chvíli trvalo než se se svou lámavou angličtinou domluví s Bobovo ochrankou , že jde za Bobem protože zastupuje festival v Bostonu. Pár dní stráví ve společnosti Boba , když se pak vrací do Ameriky s podepsanou smlouvou.

„Chtěli jsme Marleyho , protože zastupoval černošskou mezinárodní superhvězdu s progresivním přístupem k politice“. Společným cílem festivalu bylo přinést povědomí o Apartheidu v Jižní Africe ale také promluvit o problémech chudých lidí v Bostonu. „Chtěli jsme vytvořit spojení mezi problémy v Jižní Africe  a těmi , které v Bostonu už v té době existovali“ říká Garofalo . Když mohl někdo v roce 1979 promluvit veřejně o nespravedlnosti a útlaku , byl to jedině Bob Marley.

„Jedinou překážkou , vlastně pro spuštění festivalu nebyla otázka přivedeme nebo nepřivedeme Boba . Byly to pracovníci stadionu , kteří se báli , že velkej příval lidí pošlape a zničí trávník na stadionu“

Akce byla propagována jako mnohonárodnostní festival jednoty , a existovali obavy že policie návštěvníkům festivalu pošle špatné poselství . Tudíž speciálně pro tuto akci byly vyškolení strážci , kteří by reagovali na různá nebezpečí , které můžou vzniknout. Během festivalu nesměli být na stadionu žádní policisté.

21.červenec je velice horký den. Vzduch je těžký , 15 000 lidí vstupuje do bran festivalu na stadion ihned po poledni . Velká scéna je umístěná na 30 yardové čáře , která se nachází v ústí stadionu , který vypadá ve tvaru obrovské podkovy.  Blíží se vystoupení Boba Marleyho s kapelou , který chce hlavně propagovat skladby z čerstvě vydané desky Survival . Málokdo ví , že Bobův manažer Don Taylor právě běží za Garofalem s informací , že kapela nemůže hrát.

„Takže Marleyho manažer ke mně  přijde jen pár minut před vystoupením , a řekne mi že hlavní kytarista Al Anderson při zkoušce zlomil krk kytary a kapela nemůže hrát , jen pár minut před tím než vystoupí na scénu“

Okamžitě jsem běžel do zázemí se domluvit s Bobem , jak problém vyřešit.

„Skočil jsem do auta rychle si to valil na Harvardské náměstí , kde byl hudební obchod . Vzal jsem bez nějakého zkoušení rychle kytaru z regálu , prodavači jsem vysolil zálohu 600 dolarů na půjčení kytary a rychle jsem si to valil zpět .Problém byl naštěstí vyřešen.“

 

[ 450 – 30.5.2019 ] Nassau , Bahamy 1979

15.prosinec , A Bob s kapelou končí turné Survival . Posledním koncertem této dlouhé sňůry vystoupení je tento koncert V Queen Elizabeth sportovním centru .

Stejně jako v Londýně , bylo Nassau Bobův druhý domova trávil zde hodně času . Strávil zde celý měsíc ihned po neúspěšném atentátu bezprostředně po útěku z Jamajky v prosinci 1976 . Zde také Bob se svou kapelou nahráli některé nahrávky pro album Exodus a Kaya , v nejmodernějším studiu té doby které řídil nahrávací inženýr karl Pitterson.

Bob zde pobýval v bývalém domě guvernéra v Nassau. Svěží zahrady a přímořská lokalita poskytli Bobovi a jeho rodině vytoužený odpočinek od všeho a všech.

Když se nejprve Rita zajímala o nemovitost že by jí koupila , majitel vjí varoval , že dům nebude nikdy prodávat černochům . tohle varování nebrala vážně . Od roku 1982  zde trávila 16 let každé léto. V roce 2004 dům zakoupila a udělala z něj resort.

 

[ 449 – 29.5.2019 ] v Essex House

Essex House je luxusní hotel nacházející se na 160 Central Parku South v New Yorku . Bylo to oblíbené místo Boba Marleyho , pobýval tam vždy delší dobu když v letech 1978 až 1980 koncertoval v New Yorku.

Byl postaven v roce 1931 jmenoval se Sevilla Towers a nachází se v jižní části Central Parku. Byl a je vhodný jak pro návštěvu stylových obchodů na Páté Avenue , tak pro noční život na Broadwayi . tento 44 patrový hotel má 509 pokojů ve stylu art deco a součástí jsou vlastní lázně.

Několik rozhovorů zde bylo vedeno s Bobem koncem sedmdesátých let . Bobův status byl takový , že novináři museli přijít na rozhovor k němu . Bob zde trávil většinu dobu sám se svou kytarou.

Interview s Basilem Wilsonem , bylo provedeno v květnu 1978 , bylo zveřejněno v časopise Everybody’s Magazine v červenci 1978 (zveřejněný  jako článek číslo 404 z 24.11.2014)

 

Interview s Earl Chinou 2. Září 1980

Bob se tohoto rozhovoru zůčastnil ale hodně neochotně . Souhlasil pouze z důvodu zveřejnění videozáhnamu v televizi Rockers TV . Důvodem bylo silné podezření zapojení Earl Chiny do obchodu s kokainem , to bylo něco , čemu Bob Marley pohrdal . Kompletní rozhovor má 45 minut a je celý zaznamenán na video.

„Bobe jsi velice slavný , jsi superstar ! „Ne já nejsem Superstar , jsem obyčejnej chlap !“ „

Interview s Anitou Watersovou dne 18. Září 1980  . Anita byla absolventkou sociologie na Columbijské univerzitě NY . Rozhovor byl vedený na téma koncerty v Madison Square Garden a The Commodores , kteří hráli jako předskokani koncertu. Interview je vedený na spoustě stránkách jako „Poslední Interview s Bobem v Essex House“ ( časem zveřejním) .

Gil Noble Interview září 1980

Gil Noble provedl rozhovor s Bobem v Essex House pro svou televizní show „Like It Is“ . Byl to americký televizní reportér , byl také producentem a hostitelem televizní staniceNew York City WABC . „Like it Is“ byl dokumentární seriál s zaměřením především na otázky týkající se afroameričanů a afrických diaspor .

Rozhovor vedený s Bobem byl jedním z nejobsáhlejších a nejpodrobnějších , kterých se kdy Marley zůčastnil a to trvá jen něco míň než 30 minut .

 

[ 448 – 28.5.2019 ] Nový klip „Easy Skanking“

„Easy Skanking“ píseň z alba Kaya roku 1978 dostala letos nový klip , aby oslavila dědictví legendy reggae a jeho rodiště.

Video , natočené produkční společností Pantera ,zachycuje prý „milující , autentický pohled na den v životě neohroženého , povstaleckého ducha lidí , kteří žijí , pracují , milují a nazývají Jamajku svým domovem ", řekl Universal.

„Easy Skanking“ páruje Marleyho originální klasickou stopu s nápadními obrazy každodenního života v Kingstonu . Píseň má sloužit jako inspirace pro lidi v dnešní hektické době , aby se nachvilku zastavili a odpočívali .

No není to vůbec špatný počin , co na to říkáte ?

[ 447 – 22.5.2019 ] Hodně věcí jde říct – Smile Jamaica 1976,část 5

Bob skrze všechna nebezpečí , rozhodl se na koncertu 5.12.1976 vystoupit .

Jeff Walker : „Byli jsme na Jamajce s filmovým štábem , kvůli této neobyčejné situaci , chtěli jsme udělat videozáznam. Byl jsem domluvený s Chrisem Blackwellem , který byl v té době ubytovaný v Sheraton hotelu v Kingstonu , že nahrajeme tento záznam , protože to byla doba kdy hudba vysílaná v televizi , začínala mít velký dopad na trh v Americe . Bobovo turné nebylo dlouhé a bylo vzácné ho někde odchytit a my jsme ho potřebovali dostat na film . Koncert Smile Jamaica byl tak ideální způsob jak toho dosáhnout.“

„Nefilmovali jsme ale sami , zájem byl tak velký , proto se jednalo o konglomeraci filmařů z New Yorku . Natáčení bylo svěřeno kameramanovi Perry Hanzelovi , který pracoval pro Petera Franka , kteří už The Wailers nahrávali klip „Kinky Reggae“ v The Manhattan Transfer Show loňského roku.

Byli jsme domluveni že budeme spolupracovat a že natočíme ještě film o dění před koncertem , z kterého ale sešlo když jsme se dozvěděli že byl Bob postřelen.“

Ti kteří přišli aby zabily Boba se setkali s řadou osudů , dodnes ale nebyl atentát na jeho osobu řádně vyšetřen , tudíš osudy osob v něm zapletené nejsou známé a existují pouze domněnky.

Bob u poslední skladby „So Jah Seh“ rozepnul košili , ukázal davu své rány a odešel z pódia .Opustil tak na dlouhé měsíce z Jamajskou scénu .

 

[ 446 – 18.5.2019 ] Hodně věcí jde říct – Smile Jamaica 1976 ,část 4

Pátek 3.prosince  pozdě odpoledne se sešli členové kapely the Wailers v Hope Road aby zde nacvičili skladby na nadcházející koncert.

Dům ve kterém Bob žil byl starý dřevěný zámek na Hope Road , ulice která je v centru Kingstonu , byl po celá léta v majetku paní Goughové. Ona byla zřejmě velice zajímavá žena , byla to bílá jamajská dáma , provdaná za černocha, a zřejmě proto že jí bílá komunita díky tomu zavrhovala , rozhodla se dům prodat.  Koupil ho Chris Blackwell , původně to byl dům který sloužil k podnájmu .

Kolem domu byla velká betonová zeď s železnou bránou . Dům byl všem dostupný , kdo chtěl dovnitř , prostě si zajel na zahradu. V zadní straně domu stál velký strom (mango). Předek domu byl vydlážděn dlažbou , bylo to velké sídlo , muselo mít tak tucet pokojů.  Dům po roce 1974 kdy ho dostal od Blackwella Bob nenabyl žádné změny , pouze v oknech přibyly okenice.

Věci se dali do pohybu onen den večer kolem 20:30 . Dva bílé jeepy projely bránou Island House , kde v osudnou dobu zrovna nebyla žádná ochranka.  Přesný počet ozbrojenců kteří z aut vyskákali , je dodnes předmětem dohadů , mohlo to být sedm nebo osm mužů , vyzbrojený kulomety a pistolemi . Šli do místnosti a začali divoce střílet.

Tyrone Downie vzpomíná :

„Ve chvíli kdy se ozbrojenci vloupali , jsme nacičovali skladbu „I shot The Sheriff“ . takže kapela byla ve zkušebně rozmístěna po všechn rozích místnosti . Bob mlčel a jen sledoval zkoušku , když přišel Don Taylor aby s ním šel Bob do vedlejší místnosti. Díky bohu že šel s ním , protože přesně v tu chvíli jsme slyšeli přijíždějící auta , a během chvilky vlítli do místnosti a střelba.“

„Byl jsem chvíli  v šoku , nemohl jsem uvěřit že je to vůbec možné ale když jsem si rychle uvědomil situaci , lehl jsem si na zem . Když střelba ustala a útočníci začali v chaozu prchat , všichni jsme hned vstali omámeni v šoku a zamířili jsme do koupelny . Měli jsme hrůzu že se útočníci vrátí a své dílo dokončí.  Byl jsem tam já , Carly , Family man , Glen Da Costa , Dave Madden  a Donald Kinsey. Byla to malá místnůstka ale všichni jsme se tam vměstnali a čekali to nejhorší . Najednou vyběhl z vedlejší místnosti Bob a zařval hlasitě : „Do prdele , to je fakt , přijdou sem a dodělaj nás“ . Co se odehrávalo v mojí hlavě ? Na co jsem myslel ? myslel jsem si že přišli si vyrovnat účty s Donem Taylorem , byl totiž hazardní hráč. Nebo že by Skill Cole , ten taky měl nějaký problémy se sázkami na dostihy.

Najednou přiběhla zakrvácená Rita která zařvala „Co Bob je v pořádku ? A co Stephanie ? (Dcera Rity) je v pořádku ? . Bob když ji uviděl tak se jí snažil uklidnit „Ššššš“ a na košili měl krev . My všichni zbylý jsme byly ve vaně možná pět nás tam bylo. Když jsme po chvilce vylezli z koupelny , tak ve vedlejší místnosti ležel na zemi celý zakrvácený Don Taylor a říkám „Do prdele – Don je mrtvý“ zařval jsem nahlas , jdu domů chlapi , potřeboval jsem se odtamtud nějak dostat pryč.“

Kytarista The Wailers Don Kinsey , který byl v okamžiku střelby ve vedlejší místnosti s Bobem a Donem taylorem vypověděl :

„útočník který vběhl sem do místnosti měl automatickou zbraň , podíval se na Boba a očividně ho klidně mohl zabít , protože zrovna stál v rohu místnosti . namísto toho aby na něj namířil zbraň , vystřelil do neurčitýho místa , kulka se odněkud zřejmě odrazila a Boba trefila přez hruď pod levé rameno. Jsem si zcela jistý  , pokud útočník by chtěl Boba zabít , tak mohl , namísto toho schytal čtyři kulky Don Taylor“

„Všude byly díry po kulkách . V kuchyni , v koupelně , v obývacím pokoji , na podlahách , na stropě , ve dveřích .Byl jsem tam ještě půl hodiny po útoku abych pomohl vyčistit kaluže krve. Není pochybu o tom , že pokud by to byli opravsdoví profíci , mohlo dojít k masakru .“

 

[ 445 – 17.5.2019 ] Hodně věcí jde říct – Smile Jamaica 1976,část 3

Norman St. John Hamilton který byl v roce 1976 manažerem I-Threes a sölové hvězdy Marcia Griffith také cítil strašlivé vibrace , které byly v té době v ovzduší.

„Ačkoli byla hudba Boba Marleyho  nedílnou součástí mého života , poprvé jsem se s ním setkal až v létě 1976 , po koncertu v Newyorkském divadle Beacon , když byla kapela na Rastaman Vibration turné . Byla to památná show a změnila můj život navždy , dodnes mi jde mráz po zádech když si vzpomenu na „Přírodního mystika“ a jeho nezapomenutelné vystoupení.  Přerušilo to moje chození na londýnskou ekonomku , a už nikdy jsem nedosáhl právního titulu , stal jsem se manažerem Marcie Griffith a úzce jsem se zapojil do podnikání v reggae.“

„Bob a já jsme se návzájem respektovali , stejně tak jsme se respektovali s Donem Taylorem , jeho manažerem. Nezasahoval jsem do jejich podnikání , oni nezasahovali do mého. Nastavil jsem Marcii sólové vystupování s ohledem na Boba , s jednou výjimkou . Když jsem se dozvěděl že tehdejší premiér Manley trvá na vystupování Boba Marleyho and the Wailers v heroes Parku v Kingstonu , cítil jsem veliké znepokojení , cítil jsem že budou problémy. Řekl jsem Marcii že jsem jí naplánoval dvě vystoupení , v pátek a sobotu večer , toho osudného víkendu . Řekl jsem jí , že musí přiletět už ve středu do New Yorku na zkoušku. Neochotně dorazila teda až ve čtvrtek s tím , že byl Bob naštvaný , že opustila na plánované vystoupení na Smile Jamaica koncert kapelu.“

"Po příletu do New Yorku jsem jí vysvětlil , že jsem si to celé vymyslel , že není žádná show v plánu , že můj úmysl byl , dostat jí z Jamajky , protože jsem se velice bál o její bezpečnost. Ulevilo se jí protože s blížícími se dny do vyvrcholení koncertu v noci nemohla vůbec spát a často jí probouzeli noční můry.“

[ 444 – 16.5.2019 ] Hodně věcí jde říct – Smile Jamaica 1976 , část 2

Koncert Smile Jamaica měl dát lidem pozitivní znamení , že Rastafariánství je způsob , jak se sjednotit a žít smyslnější život.Na organizaci akce se podíleli i další lidí kromě Charlese Cambbella a PNP . Bobovo nedávné konvertování do rastafariánské větve dvanácti kmenů bylo upevněno přátelstvím s lidmi jako Skill Cole (známý jamajský fotbalista té doby) a s klávesistou Pablo Blackem , kteří byli klíčovými členy tohoto hnutí.

Pablo Black , uznávaný umělec ze Studia One , student medicíny a léčitel až v roce 1998 poprvé mluvil o jistém nebezpečí které , díky důležitosti přítomnosti hnutí 12 kmenů mohlo být na Bobovi spácháno. Uznal tím nebezpečí , že hudba byla spojena s politikou.

  

„Dvanáct kmenů provozuje hudební podnikání na Jamajce ! Protože jsme byli jediní , kdo drží kulturu. Všichni ostatní se k nám otočily zády , dokonce i Bob se musel stát naší součástí , ikdyž 3 měsíce před volbami jsme nebyly pro žádného politika , pro žádnou stranu.“

„Dost lidí z města , s nimiž začal Bob spolupracovat , jsou lidé ,s kterými jsem jako mladý vyrůstal. Byly to šmejdi , bylo jim jedno kdo za jakým účelem půjde krz jejich pozemek , byli to vesměs grázlové kteří pro pár dolarů byly schopni všeho , bylo jim jedno že Boba zneužívají ke svému prospěchu , je to opravdu špatný příklad ale i takový lidé se našli a nebylo jich na Jamajce málo – o samotném Babylonu , využily Boba , aby  vzal svou Lyrickou munici a aby začal s ní střílet. „

„Všiml jsem si , jak Bob dělá různá rozhodnutí jak trávit svůj volný čas , což bylo u něj vzácné . Důvod byl pravděpodobně odraz jeho lásky k Cindy.  Bob byl vždy velmi disciplinovaný a pracovitý . Slýchával jsem v Uptownu patois že Bob si tuhle bílou dívku zaplatil . A když jsem mu to řekl , jen se zasmál a řekl : „Víš nikdy jsem si nemyslel že jsi žárlivý a já se nikoho nebojím“ ale já jsem se ho snažil přesvědčit o mých obavách , co něm ti které považuje za přátelé říkají .. Prostě mě vždy utnul nějakými poznámkami „Můžu mít Miss World ! tak můžu mít i Miss Universe! „ A hrozně se u toho smál .“

 

[ 443 – 3.5.2019 ] Hodně věcí jde říct – Smile Jamaica 1976, část 1

Nedávno vyšla nová kniha Reggae historika Rogera Steffense „So much things to say“ , chtěl bych se s vámi podělit o některté výňatky z života hudebníka , které se zaměřují na rok 1976 a nepovedený atentát.

Stevie Wonder udělal koncert na Jamajce v prosinci 75 na podporu slepým dětem . Bob chtěl udělat něco podobného , benefiční koncert . byl naplánovaný na 4.prosinec na stadionu Národní Park Hrdinů v Kingstonu. Neměl  mít žádný politický podtext , kromě jednoho velkého problému ,byla tu obrovská bitva o přízeň obyvatelstva , byl to rok voleb. A protože Bob v minulosti podporoval Lidovou národní stranu premiéra Manleyho , tak se zdálo že koncert bude politický manifest k podpoře právě zmíněné politické strany , a protože v té době bylo nutné mít na koncert v Kingstonu souhlas vlády , bylo naivní když si Bob myslel že koncert nebude mít politický podtext. Takže pro všechny záměry a účely a dokonce i pro ostatní okolnosti , se zdálo , že Bobovo vystoupení v Kingstonu bude podpora Lidové národní strany.

Ačkoli byla snaha Boba Marleyho do politiky zatáhnout , Bob se stranil , nechtěl se do politiky zaplést , ale byl si vědom , že tento koncert může být politicky vnímán , nemohl už koncert zrušit .

Název koncertu zněl Usměj se Jamajko „Smile Jamaica“ , byl převzatý z posledního hitu , Neville Garick vzpomíná : „Vím o dvou verzích písně , rychlé a pomalé . Vzpomínám na to že se demo i singl nahrál v Black Arch studiu , první rychlejší verze byla určena pro jamajský trh , ale paradoxně  jako singl byla vydána ta druhá pomalejší verze . Oficiálně byla vydána v den kdy Boba postřelili.

Někteří lidé si mysleli že „Smile Jamaica“ bude jednoduchá píseň pro turisty , jiní měli pocit , že je to to co rád Bob říká – „Hej kámo , radši se usměj !“ ale myšleno ironicky – „Úsměv tady na Jamajce ? tak to je hrůza“ . Název měl Dvojí smysl .

Byla to doba kdy se Jamajka potácela v obrovských ekonomických problémech . A Bob vnímal problémy jiných lidí , říkal „Úsměv a je to v pohodě“ zlehčoval situaci která vyznívala jako když lejete vodu do studny ale přitom je stále všude sucho a lidi potřebují pomoc.  Lidé často říkali že Bobovo skladby jsou plné hrůzy a utrpení , proto když přišel se skladbou „Usměj se Jamajko“ bylo to pro lidi povznášející , prostě viděli to jinak než jaký byl ve skutečnosti záměr skladby , ale to lidi rádi dělají , zlehčují si své problemy.  Dokonce v Kingstonu na letišti , visel slogan „Úsměv !!! jste na Jamajce“.

[ 442 – 24.8.2018 ] Peckham 1973

První koncert Catch A Fire turné bylo naplánováno na 20.duben 1973 v klubu Boucing Ball Admiral Ken v anglickém Peckhamu. Tu ale sám Marley ruší.  Hudební novinář Penny Reel v roce 2003 o tom píše proč tomu tak bylo.

„rok 1973 a vydání alba Catch A Fire . Lístky se tu distribuují zdama mezi místní černošské komunity , aby se vytvořily fanoušci dosud neznámé černošské muziky. Před koncertem navštíví někdo z Island Records místo vystoupení a olepí stěny klubu plakáty rebela co kouří trávu.“

Když kapela přijíždí na místo  konání , všimnou si že všechny tyto plakáty jsou odstraněny a zajdou teda za ředitelem klubu , to je pán v obleku pan Ken a od něj dostanou odpověď : „Nemůžete mi olepit klub s plakátem kde černoch kouří trávu , budu mít problémy , co když přijede policie ?“

Bob odpoví , nebudu tady hrát a poté co odejde tak klub je nucenej vrátit peníze všem sklamaným fanouškům , ikdyž značný podíl měli hosté kteří měli lístek zdarma.

Po půl roce se kapela do Peckhamu vrací , cíl je vystoupení konané 4.9. v High Street na 43 Evenue . Tato show se ale na rozdíl od předešlých má velmi dobrou účast , anižby se rozdávali zdarma lístky tak byla nezvakle vysoká návštěvnost , hlavně mezi karibskými přistěhovalci.

Koncert  obsahoval 8-10 písní , jak vzpomíná majitel klubu , také zde zahrál „Reggae on Broadway“ a po vystoupení ve dvoře si šel Bob zahrát fotbal s fanoušky.

TOPlist